Nastavení ochrany půdy před vodní erozí není zdaleka dostatečné, i když je možné. Troufám si tvrdit, že minimálně 90 % stávajících erozí je možné zabránit. Příčin, proč se tak neděje, je několik. První souvisí s tím, že minimálně 85 % majitelů půdy vidí v jejím vlastnictví jen zdroj nějakých peněz a nedělají žádná opatření pro udržení nebo zlepšení kvality svých pozemků. Neznám ani jednu nájemní smlouvu, která by obsahovala klauzuli o udržení nebo zlepšení obsahu organických látek v půdě, a tím zlepšení jejích fyzikálních vlastností.
Za druhé, nájemci, kteří mají v nájmu oněch 85 % půdy, jsou podnikatelé, kteří mají zájem z půdy vytěžit maximum po dobu, co ji mají v nájmu. Neví, jestli ji získají k obdělávání i po skončení nájemní smlouvy, proto se snaží zpeněžit vše, dokonce i lisovanou obilnou slámu na spálení do Rakouska. To je doslova sabotáž, ale mnohdy se tak děje.
Pro zamezení vodní eroze jsou klíčové meziplodiny jako zdroj podílu organické hmoty v půdě. Nic se ale nedělá pro to, aby pěstování kukuřice ctilo agronomické zásady, které by zabránily vzniku eroze. Začíná to u dotací. Kolem 80 až 90 % dotací z Bruselu se dává na půdu, tzn. že ten, kdo má půdu zaevidovanou na LPIS, dostane přes 6000 Kč/ha, pokud není ve vyvolené oblasti LFA – tam má až 15 000 Kč/ha. Zase nemá žádnou povinnost od Ministerstva zemědělství zlepšovat úrodnost půdy. O meziplodinách, které prodlužují vegetaci o dva až tři měsíce a vytváří tři až pět tun sušiny organické hmoty (zaoře se nebo se mění v mulč, který zabraňuje vzniku eroze), není v dotačních podmínkách ani slovo. Přitom dotace se na meziplodiny v sousedním Rakousku vyplácejí do 40 % výměry orné půdy. Na meziplodiny, které se nezaorávají a do jejichž mulče se přímo seje, činí dotace 250 eur na hektar (tj. 6500 až 7000 Kč/ha).
Další blud, který se šíří, je destabilizující působení kukuřice na půdu. Pravdou je, že kukuřice pro bioplynové stanice neobohacuje půdu o organickou hmotu, nelze ji proto pěstovat opakovaně na jednom místě. Kukuřice na zrno nechá ale na poli po sklizni sedm až devět tun sušiny organické hmoty v daleko lépe rozložitelné formě, než je obilná sláma. Když u ní vyrovnáme poměr C : N (uhlík : dusík), což u nás děláme digestátem z BPS, pak je to jako bychom každým rokem pohnojili asi 250 metráků hnoje na hektar. Můj dobrý známý z oblasti Amstetenu v Rakousku dostává z Lince, Vídně a Bruselu asi 650 eur dotace na hektar. My si můžeme o jiných penězích než z Bruselu nechat jenom zdát. Proto jsou bioplynové stanice jedním z pilířů stability našeho zemědělství – trvalý přísun peněz do provozu podniku po celý rok tak, jak bylo mléko pro mého otce.
V našem podniku pěstujeme svazenku vratičolistou již 15 let. Na svažitých pozemcích zasejeme po pšenici svazenku, po ní na jaře do mulče kukuřici a po ní opět pšenici. Na rovině máme kukuřici jako monokulturu. Odborníky z Mendelovy univerzity v Brně máme potvrzeno, že u nás dochází k trvalému nárůstu organické hmoty v půdě. Tento systém je aplikovatelný v celé kukuřičné a řepařské oblasti, tj. zhruba na 50 % výměry orné půdy v naší republice.*
