Ing. Jana Chrpová, CSc., ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně pracuje od roku 1984. Po nástupu se podílela na rozvoji programu zaměřeného na introdukci genů zakrslosti (Rht geny). V průběhu 90. let se orientovala na problematiku rezistence obilnin k chorobám. V současné době se zabývá odolností pšenice a ječmene k virové žluté zakrslosti ječmene (BYDV). Další oblastí, které se věnuje, je problematika klasových fuzarióz u obilnin, především u pšenice, ale i u ječmene a ovsa. Dlouhodobě spolupracuje se státní správou (ÚKZÚZ), se šlechtitelskými organizacemi i se zemědělskou praxí. Je členkou Komise pro doporučování odrůd pšenice. Vede Subkomisi pšenice při Českomoravské šlechtitelské a semenářské asociaci, jejímž cílem je posílení spolupráce mezi výzkumem a šlechtitelskými subjekty působícími na území ČR.
Ing. Štěpánka Radová, Ph.D., je vedoucí oddělení metod monitoringu a prognóz výskytu škodlivých organismů, Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského.
Virové choroby obilnin byly v minulosti rozšířeny pouze v níže položených, relativně teplejších a sušších oblastech Čech a Moravy. V důsledku oteplování je pozorován posun infekcí do vyšších nadmořských výšek než bylo doposud běžné (nad 450 m nad mořem).
Poměr infekcí virem zakrslosti pšenice (WDV) a virem žluté zakrslosti ječmene (BYDV) se mění v závislosti na teplotních podmínkách v období vzcházení ozimů a dále na rozšíření a množství dostupných zdrojů infekce. Virus zakrslosti pšenice infikuje pšenici, ječmen, tritikale, žito, oves a některé druhy trav. Na jeho přenosu se podílejí nymfy a dospělci kříska polního (Psammotettix alienus). BYDV napadá všechny druhy obilnin, včetně kukuřice i trávy. Působí největší škody u ječmene a ovsa; pšenice bývá napadena méně. K přenosu dochází prostřednictvím vektorů – mšic (Rhopalosiphum padi, Sitobion avenae, Metopolophium dirhodum).
Výskyt viróz závisí na podmínkách vhodných pro přenašeče v podzimním období. Riziko závažného nakažení porostů zvyšuje časný termín výsevu, snížený výsevek, jižní a jihozápadní expozice pozemku. Vysoká škodlivost viróz souvisí i s abiotickými stresy (holomrazy, sucho během jarní vegetace). S velkým poškozením porostů jsme se tak setkali v roce 2012, kdy byly porosty obilnin poškozeny mrazy, suchem a virózami (s převahou WDV). V posledních letech (2020, 2021 a 2022) nebyly zaznamenány vysoké výskyty virových infekcí na jaře ani na podzim. Také na jaře a v létě 2023 byl výskyt virových infekcí nízký. V průběhu letošního velmi teplého podzimu však došlo k silnému náletu vektorů na vzcházející porosty. Podle šetření pracovníků VÚRV, v. v. i., se na některých porostech již objevují symptomy napadení. Přítomnost virů v rostlině nelze s jistotou určit jen na základě symptomů, protože mohou být zaměnitelné s jinými stresy (např. mráz, sucho, nedostatek živin). Je nutné potvrzení laboratorní analýzou (ELISA, PCR, sekvenování). Infekce BYDV i WDV se mohou vyskytovat i jako směsné.
Podle dosavadních poznatků je výskyt viróz na obilninách proměnlivý a vždy záleží na podmínkách konkrétního ročníku. Vyšší teplota vzduchu a delší podzimní vegetace podporují aktivitu přenašečů virů. Na průběhu ročníku je závislá populační hustota přenašečů a v rámci polního pozemku je ovlivnitelná agrotechnickými zásahy a aplikací insekticidů. S oteplováním se riziko škodlivého výskytu rozšířilo i do výše položených oblastí, kde byl dosud význam viróz okrajový. S rizikem je třeba počítat každý rok a aplikovat ochranná opatření, která by měla mít komplexní charakter zahrnující agrotechnická opatření i chemickou ochranu cílenou na regulaci přenašečů. V případě BYDV patří k účinným ochranným opatřením také volba odrůd s vyšším stupněm rezistence. Nejvíce úspěchů zatím přineslo šlechtění na rezistenci u ozimého ječmene, kde je využíván major gen Yd2. Odrůdy s tímto genem jsou již zastoupeny mezi doporučenými pro pěstování v ČR.
První kalamita virovými zakrslostmi obilnin byla v ČR zaznamenána v roce 2002. Tehdy choroba známá jen z vědecké literatury překvapila pěstitele na polovině našeho území v celé své destruktivní síle. Většina tehdy napadených ploch musela být zaorána a přeseta. Od té doby se kalamitní výskyty na našem území zopakovaly ještě několikrát, a to v letech 2007, 2008, 2010, 2015 a naposledy asi v roce 2019. Od té doby se silnější projevy v porostech objevují lokálně, a to především v souvislosti s průběhem počasí na podzim a na jaře a tím, zda bylo provedeno podzimní ošetření proti vektorům. Dnes už není úplně pravda, že jsou virózy vázány na oblasti teplého Polabí nebo Moravy. Dnes už lze narazit na silně napadený porost vlivem klimatický změn i na Jihlavsku nebo Třebíčsku (tj, v oblastech okolo 500 m n. m.). Virózy dnes tak souvisí spíše s tím, jak kvalitně se na podzim ošetřilo a tím, jak suchý průběh následujícího jara byl. Ukázkovým příkladem byl i rok 2019, kterému předcházelo srážkově nadnormální září, ve kterém zpravidla probíhá většina zásadních aplikací insekticidů, které v podstatě neproběhly. Postřikovače se dostaly do polí až v říjnu, což bylo pro teplejší oblasti již pozdě. Suché jaro, které se zlomilo až v květnu přispělo následně k silným projevům virových zakrslostí a ovlivnilo tak na řadě ploch výsledné výnosy. Takže na otázku uvedenou výše nelze odpovědět jednoznačně ano, ale spíše šalamounsky, že čím extrémnější projevy počasí nás budou potkávat, tím závažnější výskyty viróz se budou na českých a moravských polích objevovat. Dnes už není problematika virových zakrslostí pro žádného pěstitele zcela neznámá. I přes absenci moření je s vektory možné bojovat opakovanými aplikacemi insekticidů (otázka je na kolik se jedná o ekologické a ekonomické řešení). Takže jde jen o to, zda se zvládlo, či nezvládlo ošetřit. Samozřejmě je nutné do všeho zapojit i tlak samotných vektorů viróz, kterých s oteplujícím se klimatem přibývá, a to jak křísků, tak mšic. Výsledky ÚKZÚZ ukazují na kontinuální a prodlužující se nálet savých škůdců do porostů obilnin, což prodlužuje i dobu expozice rostlin sání vektorů a přenosu virů. Nezanedbatelným faktorem jsou rezervoáry virových zakrslostí, jako jsou plevelné trávy (především sveřepy na okrajích polí), ale i porosty kukuřice. Honba za ozeleněním, trvalým pokryvem půdy v kombinaci s restrikcemi používání pesticidů (včetně herbicidů) nás vedou do začarovaného kruhu snížených výnosů nahrazovaných větší osetou plochou ztracené plodiny kombinovanou s plochami výdrolů obilnin, které jsou adorovány pro svůj protierozní efekt. Ve finále slouží takový porost jako ukázková množírna vektorů virových zakrslostí a pokud není zlikvidován mechanicky nebo chemicky, může pěstitel další rok zaplakat nad sterilním políčkem obilí. Odstup mezi roky se silnými výskyty virových zakrslostí se sice rozšířil, ale nikdo nezaručí, že se opět nezúží s akumulací faktorů výše uvedených.
*
