Za pravlast slunečnic se podle autora článku považuje Severní Amerika (i když jiné zdroje uvádí jako konkrétní státy Mexiko a Peru či Mexiko a Nebrasku). Formy divoké byly původně mnohokvěté, ale již před 5000 lety dokázali indiáni pěstovat jednohlavé rostliny, a to dokonce s různými barvami semen (černé, bílé, červené, černobíle pruhované) i okvětních lístků.
Předpokládalo se, že kulturní druh vznikl z plané slunečnice Helianthus lenticularis, rostoucí na travnatých pastvinách v Kansasu v USA.
Při příchodu Evropanů do Severní Ameriky v roce 1586 ji pěstovali zemědělci na Roanake Island, roku 1615 pak i v Nové Anglii. Pěstování slunečnice v její pravlasti se však příliš nerozšířilo.
Na Starý kontinent připutovala počátkem 16. století, a to díky španělským zámořským výpravám, jejichž osazenstvo putovalo v rámci expedice do Peru a Mexika. Tyto výpravy přivezly vzorky osiva. Po dlouhá léta však slunečnice zůstávala jen okrasnou rostlinou. Ze Španělska se postupem času rozšířila zejména na území Francie, Bulharska, Rumunska, (bývalé) Jugoslávie, Itálie a Německa. Jako polní plodina se poprvé začala vysévat na polích západní Evropy – ve Francii a v Německu.
Koncem 19. století se uvádělo, že ve velkém se pěstuje jen v mírném podnebí; a že u nás „vídáme ji více jen v zahradách anebo mezi jinými plodinami na poli“. Na jeden hektar připadá 10 až 12 kg (tedy 25 až 30 l) semen.
Na území bývalého Československa je pěstování slunečnice jako polní plodiny mladšího data – ve větším měřítku se objevuje až po první světové válce (zejména oblasti jižního Slovenska a bývalé jižní Podkarpatské Rusi). Roku 1920 prohlásil hlavní propagátor zavádění slunečnice jako polní plodiny u nás Václav Rosam ve své brožurce o možnosti pěstování slunečnice následující slova: „V průběhu devíti let mě slunečnice ani jednou nezklamala… Každá novinka překonává dětské nemoci, tak i slunečnice bude narážet na těžkosti, které se pravděpodobně dají všude zvládnout.“ Předvídal tak obtíže, ale i úspěch při jejich překonávání. Po roce 1949 dochází ke zvětšení osevních ploch slunečnice olejného typu (jižní a východní části Slovenska, jižní Morava a teplejší oblasti Čech).
Po druhé světové válce rozvoj pěstování slunečnice v bývalém Československu výrazně podporoval Výzkumný šlechtitelský ústav technických plodin a obilovin v Bučanech (okres Trnava na Slovensku). Zde také vznikaly první československé odrůdy slunečnice – například Bučianská sivá olejná.
Od šedesátých let minulého století docházelo k postupnému většímu rozšiřování pěstování i do České republiky.
Za přelomový rok v jejím pěstování lze považovat rok 1991, kdy v celém Československu byla osevní plocha 54 000 ha, z toho 43 000 na Slovensku a 11 000 v České republice. Od té doby lze slunečnici považovat v České republice za běžnou plodinu, avšak její plochy v jednotlivých letech výrazně kolísají. V současnosti se zvyšuje zájem o její pěstování.
Více informací se dočtete v časopise Úroda (5/2023).*
