Podstatou je, že doposud roční maximální ztráta půdy (v t/ha) je v nastavení LPIS na hodnotách CpPp 17–17–4 (hluboké, středně hluboké a mělké půdy) a nově se musí podle Protierozní vyhlášky snížit na hodnoty 9–9–2. Tyto změny budou zaneseny i v aktualizaci ve Strategickém plánu Společné zemědělské politiky v nastavení kategorizace erozní ohroženosti v DZES 5 v platnosti od roku 2024. Rovněž budou nově vymezeny plodiny a vhodné půdoochranné technologie pro konkrétní díl půdního bloku. Informuje o tom Ing. Petr Šreiber, úsekový ředitel ZEA Sedmihorky a předseda představenstva AGRO Rubín, v dubnovém vydání časopisu Úroda (4/2023).
Nejprve je podle něj třeba zdůraznit, že hlavním krédem při stanovení jednotlivých půdoochranných technologií podle pěstované plodiny je to, aby si každý zemědělec mohl vybrat podle svých podmínek z více možností pro daný díl půdního bloku. Dalším důležitým hlediskem je, aby nemusel investovat velké finanční prostředky na nákup speciální techniky. Důležité jsou rovněž podmínky hospodaření, tj. jaký druh statkových hnojiv je k dispozici, do jaké kategorie jsou zařazeny díly půdních bloků v LPIS z pohledu erozní ohroženosti a jaké plodiny jsou, či musí být pěstovány. Z toho vychází to, že pro určitý podnik je výhodnější technologie například strip-tillage, kdežto pro jejich souseda je to například přerušení odtokových linií po 100 m, anebo podrývání půdy. Obecně platí, že půdoochranné technologie postavené na redukci zpracování půdy vykazují zvláště na těžších a vlhčích půdách velkou výnosovou depresi, kdy je často snížení výnosu podle plodin o 10–30 % oproti konvenci.
Hlavní výhody a nevýhody jednotlivých půdoochranných technologií nastínil Ing. Šreiber ve svém článku v přehledné v tabulce. Více informací přináší časopis Úroda (4/2023).*
