Optimální výživa rostlin je významným intenzifikačním a ekologickým faktorem rostlinné výroby. Je založena na vyhodnocování potřeb živin a racionální realizaci hnojení. Převážná část potřeby dusíku a síry pro tvorbu výnosu plodin je aplikována do půdy. Využití dusíku z hnojiv aplikovaných do půdy ve výživě rostlin je 30–60 % a síry 40–80 %. Zbylá část dusíku a síry podléhá ztrátám při zabudování (imobilizaci) do půdní organické hmoty, hlavně do biomasy mikroorganismů.
Aplikovaný dusík a silněji síra také snadno podléhají ztrátám vyplavením. Při zamokření a vyšší teplotě půdy může docházet k úbytkům dusíku denitrifikací. Výživa a hnojení však tvoří významný podíl (20–30 %) nákladů při pěstování plodin. Možností zvýšení efektivity hnojení dusíkem a sírou je omezení dávek do půdy a úhrada potřeby hnojení mimokořenovou aplikací při ochraně porostů. Píše o tom v článku v Úrodě č. 4/2022 spolu s dalšími autory Ing. Tomáš Javor, DiS. (AGROEKO Žamberk spol. s r. o.) Jak dále připomíná, dusík (N) a síra (S) jsou základními makroprvky, kterým je při pěstování ozimé řepky a pšenice věnována zvláštní pozornost. Nedostatky ve výživě rostlin působí významně na tvorbu výnosu a kvality produkce. Potřeba těchto živin je převážně z povahy nestálosti v půdě pokrývána aplikací minerálních hnojiv během jarní vegetace, tedy při aktivním růstu rostlin. U ozimé řepky se také osvědčilo podzimní přihnojení dusíkem do dávky 40 kg/ha. Aplikace síry v převážně dostupných síranových (-SO42-) hnojivech je efektivní u ozimé řepky a pšenice výhradně v jarním období formou přihnojení s dusíkem. Společná vlastnost pro dusíkatá a síranová hnojiva je pohyblivost (mobilita) v půdě. Bez následného adekvátního příjmu rostlinami podléhají tyto živiny ztrátám. Hnojení sírou je významným intenzifikačním prvkem pro téměř 30 let absence zdrojů síry z imisních spadů.
Nároky ozimé řepky na živiny jsou v průměru o 48 % vyšší než u ozimé pšenice. S pokrokem ve šlechtění těchto nejpěstovanějších plodin se zvyšuje výnos, nároky na výživu ale také efektivita využívání živin pro tvorbu výnosu. To je patrné zejména u dusíku. Ozimá pšenice pro dosahované vysoké výnosy vykazuje srovnatelnou úroveň odběru dusíku sklizní s ozimou řepkou. U síry však převládá 2–3x vyšší odběr ozimou řepkou, což je dáno celkově nižší potřebou síry u lipnicovitých druhů (Poacea), kam patří většina obilnin (tab. 1). Současné odrůdy řepky vykazují snížený obsah glukosinolátů a dalších sirných produktů metabolismu, a tím potřeba síry klesla z původních průměrných 20 kg na 15–16 kg pro tvorbu jedné tuny semene. U ozimé pšenice má dostatečná výživa rostlin sírou významnou úlohu v zabudování a využití (utilizaci) dusíku porostem. Síra významně podporuje (propojuje) tvorbu řetězců aminokyselin a vznik bílkovin pro stavbu rostlinného těla. Tím je síře připisována významná úloha v intenzivním růstu rostlin a poté při tvorbě zásobních orgánů (semen).*
