V poslední části se článek zaměřuje na konkrétního škůdce hrachu, zrnokaza hrachového, škůdce, jehož význam roste s probíhající klimatickou změnou. Škůdce, kterého je těžké udržet pod kontrolou insekticidními aplikacemi. Na jeho příkladu se pokouší autoři příspěvku vysvětlit, jak by bylo dobré mít rezistentní odrůdu.
Závěry, které autoři vyvozují, hovoří o následujícím:
Technologie pěstování charakteristické nižší spotřebou vstupů zvenčí, pesticidů a minerálních hnojiv, vyžadují jiné odrůdy než technologie intenzivní. Vyšší důraz musí být položen na využití přirozených obranných mechanismů rostlin.
Rozlišuje se mezi dvěma základními obrannými strategiemi, které se během dlouhého vývoje u rostlin vytvořily: rezistencí a tolerancí.
U škůdců, kteří poškozují rostlinu přímo, obírají ji o zdroje, zasahují do růstu a vývoje, přitom však nejsou vektorem (přenašečem) původců nějakých chorob (např. virů), je praktické soustředit se při šlechtění na znaky (vlastnosti, mechanismy), které ukazují na schopnost tolerovat co možná největší úroveň takového poškození.
U škůdců, kteří jsou zároveň přenašeči jiných patogenů (např. mšice), je naopak účelnější soustředit se při šlechtění na znaky ukazující na rezistenci potenciálního rostlinného materiálu (např. u položek z genové banky).
Zajímavé je také zamyšlení odborníků z firmy Agritec nad samotným zrnokazem hrachovým, kdy z pohledu populace není pro hrách zřejmě žádnou hrozbou. Nijak podle autorů článku nekomplikuje setrvání hrachu na zemi. Najít zdroj rezistence proti zrnokazovi hrachovému uvnitř druhu Pisum sativum L. proto nebude snadné. Jeden z důvodů je ten, že není jasné, proč by měl hrách do obranného mechanismu během fylogeneze něco investovat.*
Více se dočtete v březnovém vydání časopisu Úroda (3/2022).
