Pod pojmem produkční schopnost půdy rozumíme efektivní účinek půdy na růst a vývoj rostlin, jehož výsledkem je určité množství a jakost hmoty vyšších rostlin (v botanickém pojetí). Tento pojem by také bylo možné nahradit pojmem míra úrodnosti. Produkční schopnost je přirozená vlastnost půdy, která má zásadní význam pro rostlinnou výrobu a pro život vůbec. Z hlediska hospodářské činnosti by bylo důležité rozlišit přirozenou produkční schopnost půdy od člověkem ovlivněné produkční schopnosti. Uvážíme-li však tisícileté zásahy člověka do přírody, musíme uznat, že především u zemědělské půdy zjistit přirozenou produkční schopnost (míru úrodnosti) je velmi obtížné.
Používané metody jejího stanovení je tudíž nutné chápat jako aproximace, jejichž význam je zapotřebí případ od případu posuzovat ve vztahu k metodám stanovení. S výjimkou některých bývalých stepí jsou pěstovány jiné druhy rostlin a ani klimatické podmínky, se zřetelem na stav civilizace, nelze označit vždy jako přirozené. Za předpokladu, že klimatické podmínky by byly přirozené, bylo by možné zjistit míru úrodnosti stepí zjištěním každoročně narostlé rostlinné hmoty a popřípadě jejím energetickým vyjádřením. Ani to by však nebylo absolutní vzhledem k míře využitelnosti této hmoty v koloběhu spotřebitelů rostlin. Tato každoročně narostlá hmota by však musela zůstat na místě. Její posečení a odvoz, i při pozdějším vrácení stejných látek zpět, by znamenaly významný zásah do stanovištních podmínek (hlavně podstatné zvýšení výparu vody) a tím ovlivnění úrodnosti.
Za přirozenou produkční schopnost půdy jsou někdy označovány výnosy zemědělských plodin, které nejsou hnojeny. Přirozeným stavem, ale není pěstování zemědělských plodin například na původní lesní půdě. Za přirozené nelze považovat ani zastoupení a střídání plodin v osevním postupu a agrotechniku. Mohou velmi rozdílně ovlivnit produkční schopnost. Příkladem může být pěstování plodin poutajících vzdušný dusík. Vzhledem k dlouhodobému působení člověka na půdu, lze tedy hovořit jen o posuzování ovlivněné přirozené podmíněné produkční schopnosti půdy.
Za hlavní přirozené faktory, které rozhodujícím způsobem určují produkční schopnost půdy, lze označit klima, půdotvorný substrát a utváření povrchu; z toho první dva s částečným antropogenním ovlivněním chemismu. Podle genetického půdního představitele půdotvorného substrátu, a zvláště zrnitostního složení půdního profilu, které ovlivňuje vláhové vzdušné a tepelné poměry v části profilu, kde zakořeňují rostliny, lze na produkční schopnost do určité míry usuzovat. Především vodní poměry jsou rozhodující. Vliv genetického půdního představitele na úrodnost je však třeba posuzovat v rámci přibližně shodného klimatu, tzn. průběhu a úrovně vodních srážek a teplot, nikoliv podle typu klimatu.
Například černozemní půdotvorný proces, který je podmíněný typem klimatu, se děje při značně různých průměrných ročních teplotách i úhrnech vodních srážek. Z toho obvykle vyplývající rozdílnost teplot a vodních srážek ve vegetačním období má podstatný vliv na různou produkční schopnost černozemí, to i za stavu, že stavba a vlastnosti půdního profilu jsou shodné. V rámci přibližně shodného klimatu je třeba produkční schopnost půdy posuzovat i na základě stavu půdní struktury, vodní kapacity i kapilarity, vzdušné kapacity, sorpční kapacity, nasycení sorpčního komplexu výměnnými kationty, složení humusu, biologické činnosti i dalších procesů v půdě. Měřítkem těchto vlastností musí být celkový nárůst rostlinné hmoty při jinak stejných agrotechnických podmínkách.
Při stanovení produkční schopnosti půdy na velkém území se jeví jako rozhodující stanovit kvalitu klimatických podmínek. Zde je určující délka období teplot, při kterých nerušeně probíhá růst a vývoj příslušných zemědělských plodin a naplňování jejich potřeb na vodu. Obojí je problémem investic do sledování. Zatímco zjišťování údajů o teplotách je záležitostí četnosti meteorologických pozorování a měření, ke zjišťování údajů o zásobování plodin vodou a vodního provozu rostlin zdaleka nepostačuje měření vodních srážek. Vlivem rozdílné vsakovací schopnosti, vododržnosti, propustnosti půdy pro vodu a rozdílného reliéfu území je zjišťování stavu půdní vláhy náročnou záležitostí.
Výzkum produkční schopnosti půdy velmi závisí na víceletém sledování výnosů plodin v různých klimatických a půdních podmínkách. Jen samo stanovení produkční schopnosti klimatu (tzv.klimatické úrodnosti) pro zemědělské plodiny by bylo velmi náročnou záležitostí. Při tom nemůže být samostatným řešením, protože stejné klima se různě projevuje na produkční schopnosti půdy při její různé genezi, zrnitosti, reliéfu, půdotvorném substrátu a způsobu obhospodařování v určité zemědělské soustavě.
Důležitou otázkou je, do jaké míry přesnosti je možné produkční schopnost půdy nebo přesněji vyjádřeno produkční schopnost rostliny na určité půdě a v určitém prostředí stanovit. Vývoj rostliny je hlavně závislý na průběhu teploty, zásobení vláhou a dostupnosti živin (biogenních prvků). Dostupnost živin se jeví jako nejsložitější záležitost. Skladba biogenních prvků je pro každý rostlinný druh specifická a méně závislá na jejich vzájemném poměru v půdě.
Tzv. Liebigův zákon minima obsahu prvků pro výživu však obecně platí. Znamená to, že i stopový prvek, který se normálně v provozních podmínkách k výživě rostlin neužívá a v půdě je ho nedostatek, může zřetelně ovlivnit produkční schopnost určité rostliny. Znalost struktury zemědělských plodin má pro stanovení produkční schopnosti svůj význam i se zřetelem na stopové prvky. Obecný zájem obvykle vyžaduje, aby stanovení produkční schopnosti půdy mělo dlouhodobou platnost. S tím je třeba souhlasit, je to účelné. Při různosti struktury plodin ve stejných stanovištních podmínkách (půda a poloha), při nedokonalé znalosti přístupného stavu všech biogenních prvků a nemožnosti dokonalého poznání zásobování rostlin vodou v pestrých stanovištních podmínkách (aby bylo jmenováno to hlavní) je třeba mít na zřeteli, že výsledek této práce má určitou míru přesnosti.
Stanovení produkční schopnosti půdy je základním a hlavním krokem tzv. bonitace půdy. Dalším krokem je stanovení produkční schopnosti polohy. Čím pestřejší je reliéf území, tím větší význam má kvalita polohy. Na nezemědělských plochách je její význam větší než v lesích. Většina naší zemědělské půdy se vyvinula pod lesem, kde stanovištní podmínky jsou vyrovnanější a jiné, než jsou na polích a travních porostech. Důsledkem vývoje pod lesem jsou třeba stejné morfologické a stratigrafické znaky půdních profilů, ale jejich zřetelně odlišná produkční schopnost pro polní plodiny například v polohách i s poněkud odlišnou sklonitostí, expozicí, působením větru nebo přízemních jarních mrazíků. Má-li být produkční schopnost objektivně stanovena, je třeba hodnotit i kvalitu polohy. Dohromady vzato, bonitace půdy musí vycházet z produkční schopnosti stanovišť dané v podstatě přírodními podmínkami, ale ovlivněné i uspořádáním krajiny člověkem. Zvláště zřejmé je snížení produkční schopnosti pole do určité vzdálenosti od lesa.
Ti, kdož se oceňováním pozemků zabývají, tuto potřebu jistě nejen pociťují, ale musí ji řešit, protože se dá očekávat, že při oceňování pozemků bude požadována větší přesnost, ne z důvodu prodeje a koupě, ale zvláště při směnách v rámci pozemkových úprav a pro stanovení podpory hospodaření v zájmu udržení dobrého stavu krajiny.
Vyvstává důležitá otázka: jaké máme poznatky o produkční schopnosti půdy a jejich stanovišť? A následně na jaké úrovni je ocenění zemědělské půdy? Při různých výhradách k ocenění půdy je vysvětlováno, že úroveň bonitace půdy je taková, jaká je úroveň poznatků. Z toho je zřejmé, že jich není dostatek. Není jich dostatek, protože této záležitosti není věnována pozornost odpovídající její důležitosti v ekonomických nástrojích řízení. Vyspělé země mají nejen přesnější bonitaci půdy, ale též taxaci území jako nejvyšší stupeň oceňování, zohledňující kromě půdně ekologických podmínek i další významné vlivy na výrobní podmínky. V tom má jejich zemědělská politika dobrou oporu, aby mohla být účinná, spravedlivá a hospodárná. I u nás by tato úroveň byla žádána a také i s významnějším dopadem, protože v našich hospodářských poměrech zvláště nedokonalá podpůrná politika může rozhodnout i o nebytí některých výrobních podniků.
Rozhodnutí Ministerstva zemědělství o stanovení podpory zemědělství od roku 2001 na základě vymezení méně příznivých oblastí (LFA) a oblastí s ekologickými omezeními je potřebným a důležitým vykročením ke zlepšení nejen zemědělské politiky, ale i životního prostředí. Zároveň je třeba si uvědomit, že výše uvedené vymezení je založeno na dostupných údajích. Pokud se týká půdně ekologických podmínek, jsou to bonitované půdně ekologické jednotky. Žádoucí by však byly další významné klasifikační ukazatele. Podle jejich povahy je možné stanovit jejich následující vymezení:
- klasifikace přírodních podmínek z hlediska nákladovosti obdělávání pozemků a dopravy v obvodu hospodaření;
- klasifikace produktivnosti území z hlediska působení omezujících vlivů z důvodů jiných společenských potřeb;
- klasifikace produktivnosti důlních území;
- klasifikace produktivnosti území z hlediska vnějších dopravních vztahů;
- klasifikace produktivnosti území znečistěných škodlivinami (rizikovými prvky a sloučeninami);
- klasifikace produktivnosti ploch poškozovaných pravidelnými záplavami.
Jestliže podpora zemědělských podniků má být správně zvolena, je třeba nejen dokonalejších poznatků o produkční schopnosti půdy, ale také o produktivnosti území. Vymezení LFA pro podporu v roce 2001 by proto nemělo být chápáno jako neměnné. Nedostatečně se věnovat zlepšování poznatků o výrobních podmínkách také znamená nemít potřebné podklady pro zdokonalování zemědělské politiky, což nemůže být v obecném zájmu.
Ing. Zdeněk Tomiška,
Výzkumný ústav meliorací
a ochrany půdy, Praha
