„Urban farming“, městské farmaření nebo zemědělská produkce ve městech – těmito výrazy se dá označit trend, který se v poslední době dostává do popředí zájmu, a to nejenom ekologicky a udržitelně smýšlejících obyvatel měst, ale také se stále častěji stává tématem diskusí a studií vědců z různých částí světa, kteří zkoumají jeho možnosti a rizika.
Pěstování ovoce a zeleniny ve městech, přesněji řečeno v tzv. „zelených“ a „šedých“ zónách, v kombinaci s využitím široké škály pěstebních metod mohou vést k tomu, že některé „městské plodiny“ – jako jsou například okurky, brambory a hlávkový salát – dosahují oproti svým „venkovským“ protějškům velmi zajímavých výnosů. To zní jako dobrá zpráva pro města, jejichž populace se neustále rozrůstá a která chtějí přispět ke zvýšení produkce potravin a „bojovat“ proti nespravedlivému přístupu k čerstvým, lokálním potravinám.
Myšlenka tzv. urban farming je sice pěkná, ale ví se jen velmi málo o tom, jak produktivní je zemědělství ve městech ve srovnání s konvenční „venkovskou“ zemědělskou produkcí. A co teprve o jeho udržitelnosti. Není divu, že se vědci chopili příležitosti a rozhodli se prozkoumat, jak jsou na tom „městští zemědělci“.
Jedním z těch, kdo se touto tématikou zabývá je Florian Payen z University of Lancaster, který si uvědomuje jak rostoucí popularitu městského farmaření, tak nedostatek informací. Podle něho například není prověřeno, do jaké míry jsou výnosy z měst podobné těm z konvenčního zemědělství, také ještě není zcela jasné, které plodiny se ve městech již běžně pěstují. I proto Payen a jeho spolupracovníci z mezioborového týmu začali pátrat po informacích a důkazech o vlivu pěstování plodin ve městech na potravinovou bezpečnost, zdraví a životní prostředí.
Jejich studie mimo jiné prověřuje výsledky městského zemědělství z 53 zemí, aby se pokusili ukázat, které plodiny ve městech prospívají, které pěstební metody jsou nejúčinnější a jaké prostory lze k takovému pěstování využít. Většina studií o zemědělství ve městech se zaměřovala na tzv. zelené zóny, jako jsou soukromé a komunitní zahrady, parky a polní pěstitelské provozy. Payen se do své práce rozhodl navíc zahrnout i tzv. šedé zóny – zastavěná místa, která by se dala využít k pěstování, jako jsou střechy a fasády budov. V zelených i šedých zónách vědci sledovali skupiny plodin pěstované v půdě či hydroponii, horizontální vs. vertikální zemědělství, ale i pěstování rostlin v přírodních nebo kontrolovaných podmínkách.
Výnosy zemědělství ve městech
Podle Payena se překvapivě objevilo jen málo rozdílů mezi celkovými výnosy ve vnitřních prostorách a na venkovních zelených plochách. Nicméně byly zjištěny jasné rozdíly ve vhodnosti jednotlivých typů plodin pro různé metody pěstování. Ačkoliv některé plodiny, jako je hlávkový salát, kapusta a brokolice, jsou přirozeně vhodnější pro vertikální pěstování ve vnitřních prostorách než jiné. Takové jabloně v pěti- nebo desetipatrové růstové komoře si asi jen málokdo dokáže vůbec představit, natož realizovat. I když se prý vědcům podařilo objevit jednu studii, podle které bylo možné v takovémto uspořádání pěstovat pšenici.
Plodová a listová zelenina si v hydroponickém prostředí vede také mimořádně dobře. Kromě toho, je pěstování v plně kontrolovaných podmínkách možné po celý rok, což zároveň umožňuje sklízet úrodu vícekrát do roka než pod širým nebem, což vede k vyšším ročním výnosům. Jde ještě o to, za jakou cenu. A proto budou vědci dále pokračovat ve studiu těchto systémů, aby mohli říci, zda je skutečně možné jejich prostřednictvím vytvořit nákladově efektivní, a tedy udržitelná řešení.
Výzkumníci zjistili, že výnosy u některých plodin, jako jsou okurky, brambory a salát, dosahovaly v těchto městských systémech pěstování dvakrát až čtyřikrát vyšších hodnot než v konvenčním zemědělství. A mnoho dalších studovaných plodin produkovalo ve městech podobným nebo vyšším tempem než ve venkovském prostředí. Erica Dorr, ekoložka z AgroParisTech, byla potěšena zjištěním, že městské farmaření může dosahovat podobných nebo vyšších výnosů ve srovnání s konvenčním zemědělstvím a potvrdili si tak svá očekávání. Nicméně vědci nezapomínají, že efektivita a udržitelnost zůstává otevřenou a velice důležitou otázkou.*
