Pěstování travních druhů za účelem získání semen pro účely zemědělské i nezemědělské má u nás relativně dlouholetou tradici, jejíž počátky lze datovat na začátek minulého století. Poněvadž je známo, že historie je učitelkou života, neškodí připomenout několik zajímavostí právě z počátků tohoto zajímavého, ale náročného odvětví, které nalezlo v Čechách a na Moravě řadu zapálených a nadšených příznivců.
Snad prvým větším pěstitelem v českých zemích byl prof. dr. Karel Holý, který travní semena pěstoval již před první světovou válkou na najatých statcích ve Štěpánovicích a Vicenicích u Klatov a později od roku 1925 na vlastním statku Švamberk u Českých Budějovic. Zaměřil se především na trojštět žlutavý, kostřavu luční, kostřavu červenou a lipnici bahenní. Domácí potřebu však tato výroba zdaleka krýt nemohla a proto zemědělci používali travní semena dovážená, jak z evropských zemí (především Anglie, Dánsko, Holandsko), ale také ze zámoří (Austrálie, Nový Zéland, USA), která pro naše kontinentální podmínky příliš vhodná nebyla. Louky a pastviny z nich založené velmi rychle degradovaly a musely být znovu obnovovány.
Vlastních zkušeností s pěstováním trav na semeno příliš mnoho nebylo a proto zajištění dostatečného množství pro obnovu travních porostů, včetně technologie jejich výroby se stalo jedním z hlavních úkolů Výzkumné stanice travinářské a pícninářské, založené v roce 1920 v Rožnově pod Radhoštěm. Základním krokem pro domácí šlechtění a semenářství (které muselo v počátcích postupovat společně), bylo úsilí získat dobrý výchozí šlechtitelský materiál nejdůležitějších druhů. Ten byl získáván především v oblasti moravskoslezských Beskyd, ve šlechtitelských školkách po mnoha negativních výběrech vegetativně i generativně rozmnožen a již v roce 1925 byla nejlepší potomstva množena na větších plochách u zemědělců. Jeden ze zakladatelů naší tradice travního semenářství a dlouholetý vedoucí rožnovské stanice dr. L. Brada vzpomínal, že prvními pěstiteli byli rolníci ze Stříteže nad Bečvou – Emil Dobeš a Emil Volek, kteří zkusili své umění s kostřavou červenou; k průkopníkům patřil i Jan Černošek z Mniší u Příbora, který začal množit velmi rizikový trojštět žlutavý.
Pěstování trav na semeno se provádělo různými způsoby, podle toho, o který druh šlo. Travní druhy výběžkaté, s jemným semenem a tedy i cenově dražší, byly pěstovány v širokých řádcích, druhy s větším semenem pak ponejvíce na široko. Později se začaly některé trsnaté druhy pěstovat ve směsi s jetelem lučním a štírovníkem růžkatým. Je zajímavé, že tento způsob pěstování přetrvával u nás až do šedesátých let minulého století a v některých západních státech, zejména v Dánsku, není tento postup ničím neobvyklým ani dnes. V současnosti vidíme jeho šanci především při výrobě travním semen v podmínkách ekologického zemědělství.
Stanice v Rožnově byla uznávaným garantem v celé organizaci množení travních semen: přijímala nové pěstitele, doporučovala podle místních podmínek vhodný travní druh a dodávala výchozí osivo (na širokořádkové kultury dostával pěstitel osivo rozvážené v sáčcích na každý řádek zvlášť !) spolu s návodem na pěstování.
Samostatnou kapitolu si nepochybně zaslouží odborná poradenská činnost, prováděná pracovníky rožnovské stanice. Ti byli v neustálém styku se „svými pěstiteli“, navíc tu byla řada oběžníků a letáků a především čtyřikrát za rok vydávané „Pícninářské zprávy“, obsahující upozornění, novinky a pokyny, které dostával každý pěstitel zdarma. Díky této „agitaci“, vycházející především z domácí experimentální práce mohlo být dosaženo vynikajících pěstitelských výsledků, které ukazuje následující tabulka.
Tyto výnosy, které předčí svou výší současnou úroveň a nezadají si v ničem se zahraničními výsledky, byly dosaženy na menších plochách, kde převažovala ruční práce a sklizeň byla prováděna děleně. Rožnovská stanice spolu se Sdružením množitelů travních semen, které bylo založeno rovněž v Rožnově před 70 lety vydala pro pěstitele travních semen tzv. desatero, které ani dnes nepostrádá nic ze své aktuálnosti.
pro trávosemenné kultury používat jen dobré, dobře vyhnojené, dobře propracované a čisté pozemky
používat druhově naprosto čisté a hodnotné osivo, dodané pouze Výzkumnou stanicí
k setí pozemky dobře připravit a výsev provést včasně a co nejlépe (výsev byl velmi často, zejména v počátcích, prováděn ručně, jak do širokých – 40 cm, tak do úzkých řádků – 10 - 12 cm, nebo na široko)
po sklizni krycí plodiny v dalších užitkových letech kultury dobře ošetřovat a hnojit všemi živinami (převažoval výsev do krycí plodiny, ponejvíce do jarního ječmene, důraz byl kladen na hnojení předplodiny chlévskou mrvou a v užitkových letech na dodání 40 kg N. ha-1)
sklizeň semen provést v pravý čas, rychle a pečlivě, aby ztráty vydrolením byly co nejmenší (správný termín sklizně byl kritickým bodem celého travního semenářsví a určit jej byl otázkou značné dávky pozorovacího talentu i zkušenosti; zprvu převažovala sklizeň ruční, kdy za jedním sekáčem pracovaly 3 – 4 vazačky, které vázaly posečenou trávu do snopků, tzv. panenek. Za den bylo možno sklidit 20 – 40 arů. Strojová sklizeň se začala prosazovat až po roce 1945)
vymlácená semena dobře usušit a dobře uskladnit, aby mohla biologicky dobře uzrát
před odesláním do čistění semena dobře předčistit, aby se hrubými nečistotami specielní čistící stroje nezatěžovaly
přirozeně zanedbané louky a pastviny rozorávat a pak je obnovovat za použití směsí odborně sestavených stanicí a dodaných Sdružením
pomocí vysoce výnosných a kvalitních porostů na loukách a pastvinách i na poli zvyšovat krmivovou základnu pro neustálé zvelebování chovu skotu
dbát všech pokynů jak výzkumné stanice, tak i Sdružení, tj. být nejen dobrými pěstiteli a disciplinovanými členy Sdružení, ale také i dobrými pícnináři, především lukaři a pastvináři.
Pěstování travních semen na Valašsku a později i v jiných méně úrodných oblastech bylo pro zemědělství velkým přínosem. Travní semena se urodila každoročně, zatímco obiloviny dávaly nízký a nejistý výnos a rentabilita trav na semeno byla značně vyšší. Zejména díky tomuto odvětví mohli rolníci zlepšit své postavení, zlepšovala se úrodnost půdy, úroveň pastvin i chovu skotu.
Příjemným překvapením byla i kvalita vypěstovaných travních semen; ta se stala brzy vyhledávaným artiklem doma i v zahraničí. Na samém počátku travního semenářství – ve dvacátých letech – se k nám dováželo značné množství travních semen ze zahraničí, jejichž hodnota činila více jak 10 milionů Kčs. Díky činnosti Výzkumné stanice, Sdružení množitelů a úsilí pěstitelů bylo možno v roce 1938 konstatovat, že dovoz klesl na minimum a vývoz našich semen do zahraničí, zejména Švýcarska, Rakouska a Německa, dosáhl dvou milionů korun. Velmi cenným artiklem pro vývoz se staly jemnosemenné druhy – lipnice bahenní, lipnice hajní, kostřava červená, psineček veliký a poháňka hřebenitá. Specialitou, příznačnou pro Rožnov, se stal trojštět žlutavý, ceněný zejména v alpských zemích.
Pěstování trav na semeno si své příznivce uchovalo dodnes a celková výměra se dnes pohybuje kolem 15000 ha. V mnoha případech se však vytratila zapálenost pro tento obor, kdysi tak typická pro drobné pěstitele severovýchodní Moravy, či východních Čech. Není to nic překvapujícího – vždyť nižší výnosy dosahované z nejrůznějších objektivních a subjektivních příčin a současné ceny způsobují, že travní semenářství se pohybuje u některých druhů na hranic rentability a často i po ní. Doufejme však, že i zde se znovu zablýskne na lepší časy a pěstování „traviček“ se opět stane vyhledávaným a atraktivním odvětvím zemědělské výroby.
Ing. Bohumír Cagaš, CSc.
OSEVA PRO, s.r.o., Výzkumná stanice travinářská Rožnov – Zubří
