Pěstitelské systémy, jež u nás v posledních, možná lze napsat i několika desítkách let vznikaly, byly více méně úspěšné. Záleželo na jejich propracovanosti. Připomeňme si ty, které znamenaly výrazný posun v pěstování konkrétní plodiny, třeba pravděpodobně nejstarší a nejúspěšnější z nich – systém výroby řepky. Ve své době měl opodstatnění z několika zcela pochopitelných důvodů.
Hlavním byla určitě možnost získat jeho prostřednictvím přípravky k ochraně rostlin, které nešlo koupit normálně, protože volný trh u nás neexistoval. Důvodem úspěšnosti systému, tehdy často zdůrazňovaným, bylo, že učí pěstitele agronomické kázni.
Přiznám se, že fakt dodržování určitých zásad, které přinášejí kladný výsledek (jenž je právě hlavním cílem snažení), pouze pod dozorem a jistým bičem nebo za „úplatu“, jsem si nedovedla vysvětlit ani tehdy (uvyklá řízenému hospodářství ve všech sférách) a hlavně si jej nedokážu vysvětlit teď, v úplně jiných společenských i ekonomických podmínkách. A přece tomu tak bylo a je.
Také v současnosti přetrvávají pěstitelské systémy a u několika plodin vznikly dokonce nové. Jejich existence a prosperita je odůvodňována především zajištěnými možnostmi odbytu, což je nyní pro zemědělce jasně nejožehavější záležitost. Souhlasím. Prodat, to znamená dodat a taky dostat zaplaceno, se často po dlouhé měsíce přes všechnu snahu nedaří. Je jistě hodně pohledávek, které mají naši zemědělci nyní, v pokročilém jaru, za produkci dodanou z loňské sklizně.
Něco pochybností se ale do mých myšlenek v souvislosti se systémy přece jenom vkrádá. Proč pěstitel, chce-li začít s něčím novým, nemá mnohdy jinou možnost než vstoupit a také za to různými formami platit, do určitého systému? Proč si nemůže prostředky k podnikání opatřit normální cestou trhu? Proč nemůže sám prodat odběrateli nebo přímo zpracovateli? K čemu jsou určité mezičlánky? Skutečně jenom pro pomoc pěstiteli, nebo k tomu, aby skupina lidí našla uplatnění podle svých představ (hlavně finančních)? Připouštím, že to jsou možná příliš kritická a tvrdá slova a rozhodně neplatí vždy, ale odpovědi na tyto otázky by mě opravdu zajímaly.
Zaráží mne také skutečnost, že v současné době, kdy výsledek hospodaření (v rostlinné výrobě sklizeň) je majetkem hospodáře, kdy si pěstitel může opatřit informace různými kanály a z různých zdrojů a sám rozhoduje, jakou agrotechniku v jakém termínu uplatní, je nemálo těch, kterým vyhovuje (nebo se bez toho dokonce neobejdou), když je někdo „shora“ (ze systému) k práci přistrkuje. Připouštím, že utřídění poznatků a rada zkušenějšího, věci znalého, se hodí vždy, proč ale bez hrozby kontroly někdo nepracuje kvalitně sám na svém, si opravdu vysvětlit nedovedu.
Dušana Hofmanová
