Biologická ochrana znamená využívání přírodních nepřátel organismů, které škodí zemědělským plodinám a produktům, k cílenému potlačování jejich výskytu. Tolik stručná definice. V praxi to ovšem tak jednoduché není. Biologickou ochranou sice lze bez použití chemických přípravků udržet některé škůdce pod prahem škodlivosti, má to ale jistá úskalí.
Predátorům a parazitoidům v biologické ochraně polních kultur, skleníků a skladovaných komodit byl věnován odborný seminář, který v rámci programu podpory poradenství MZe ČR upořádal Výzkumný ústav rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Informací bylo hodně – od obecných až po zcela speciální, a tak na tomto místě jenom několik zajímavých postřehů.
Podpořit přirozené nepřátele škůdců
Polním plodinám škodí mnoho škůdců. V současných systémech hospodaření je hubíme většinou chemicky. Ostatně, snad až na zavíječe kukuřičného není biologická ochrana v polních podmínkách použitelná. Lze ale podporovat přirozené nepřátele škůdců, a tak vytvářet alespoň částečnou biologickou rovnováhu a výskyt škůdců tím omezit.
V zemědělské krajině je důležité chránit, popřípadě vytvořit, místa vhodná pro přezimování přirozených nepřátel škůdců a pro jejich úkryt v době zásadních zásahů na polích (například při orbě). Chemická ochrana pesticidy by měla být uvážená. Nejde o to vyhubit škůdce zcela, ale omezit jeho škodlivost na přijatelnou míru. Tím je také podpořen život přirozených nepřátel škůdců. Pozitivně se projevilo udržování větší diverzity rostlin v okolí polí. Jednou z cest, jak toho dosáhnout, je omezená aplikace herbicidů na souvratích nebo dokonce záměrné vysévání „plevelných“ rostlin na tato místa.
Intenzivní zemědělská výroba je příčinou situace, kdy se predátoři a parazitoidi stávají vlastně ohroženými druhy. Změně způsobu hospodaření se nedokážou přizpůsobit (nemají potravu, přirozené mikroklima a další podmínky nezbytné k životu) a z krajiny mizí. Například prudce klesá počet slunéček sedmitečných, protože ubývá mšic na obilninách.
Proti mšicím ve sklenících
Významnými hmyzími škůdci ve sklenících jsou mšice. Biologická ochrana proti nim je v uzavřených prostorách podrobně propracována. Zásadní při ní je mšici přesně identifikovat, podle toho zvolit bioagens (druh parazitické vosičky) a rychle jej vnést do prostředí, aby se stačil rozmnožit dříve, než se přemnoží škůdce. Postup vypadá velmi jednoduše, ale zajistit jej technicky není snadné.
U nás se začala biologická ochrana ve sklenících uplatňovat v osmdesátých letech minulého století v tehdejším JZD Chelčice. Velké skleníkové komplexy dávaly dobrou příležitost pro rozšíření tohoto způsobu ochrany. Nyní je skleníkové hospodaření roztříštěno do malých celků a systém koordinace zatím není dostatečný. Ve státech, kde je biologická ochrana velmi rozšířena (Nizozemsko, Belgie, Francie), ji zajišťují specializované firmy. Technik zmapuje situaci přímo na místě, přiveze příslušného parazita a aplikuje jej do prostředí. Jde o dokonalou službu farmářům, která ovšem také něco stojí. Na druhé straně ji vyváží tržby za produkty, které nebyly proti škůdcům ošetřeny chemicky.
Vše má své výhody a nevýhody
Snižovat kontaminaci životního prostředí a surovin pro výrobu potravin rezidui přípravků na ochranu rostlin a zpomalit či oddálit vznik rezistence škůdce vůči pesticidům – to jsou dva základní klady biologické ochrany rostlin.
Přestože má v přírodě každý živočišný druh své nepřátele, není jednoduché je uvést do biologické ochrany. Příroda není laboratoř, a tak je často obtížné škůdce v podmínkách, které mu nejsou přirozené, namnožit a distribuovat je na místo určení. V celosvětovém měřítku je v současnosti využitelných pouze asi jedno sto přirozených nepřátel škůdců. Jde o dravý hmyz, dravé roztoče, parazitický hmyz a háďátka a mikrobiální patogeny hmyzu a roztočů.
Biologická ochrana rostlin je práce s živým materiálem, a proto je ve většině případů složitější než ochrana chemická. Na paměti je třeba mít jedinečnost přírody a vždy myslet na to, aby byla co nejméně porušována její biologická rovnováha.