Jarní pšenice je považována obvykle za doplněk k ozimé pšenici. Seje se v případech, kdy nebylo možné naplnit osev ozimé pšenice pro nepřízeň počasí na podzim, po pozdě sklizených předplodinách, nebo po špatném přezimování ozimé pšenice. Jsou ještě další příčiny, například ekonomické, když je naděje na dobrou cenu a odbyt pšenice ve sklizňovém roce.
Historický pohled ukazuje, že v našem obilnářství byla období, kdy se jarní pšenice výnosově vyrovnala pšenici ozimé. Souviselo to se změnami v odrůdové skladbě obou forem. V praxi se však častěji jarní pšenice vyrovnávala ozimé jen v případech, kdy nebylo možné zajistit odrůdám ozimé pšenice dobré agroekologické a agrotechnické podmínky na podzim. Nejčastějším případem byla nutnost pozdního setí, kdy byl raději zvolen osev jarní pšenice. Především intenzivní odrůdy ozimé pšenice jsou velmi citlivé na pozdní setí, které značně snižuje jejich výnos. Toto snížení dosahuje 10 – 20 %, což znamená, že jarní pšenice může být v takovém případě výnosnější.
S pozdním setím souvisí i setí po pozdě sklizených předplodinách, kterých v minulosti bylo mnohem více než nyní (dříve velké plochy cukrovky, pozdních brambor i silážní kukuřice, přičemž nebyly známy a tolik rozšířeny minimalizační technologie). Proto se po často nepodařilo včas zasít ozim a přicházely pak v úvahu jařiny - ječmen nebo jarní pšenice.
V minulém století byly také periody nepříznivých zim, kdy byl velký podíl ozimů zaorán po špatném přezimování. Tak se například v roce 1953 právě po špatném přezimování zvýšil osev jarní pšenice až na 16 % a v roce 1962 na 13 % z celkové osevní plochy pšenice. V období velkého podílu sovětských odrůd ozimé pšenice byl také problém v jejich náchylnosti k chorobám pat stébel, což bylo nutné také řešit větším zastoupením odrůd jarní pšenice, které těmito chorobami tolik netrpí.
Ozim nebo jař?
Preferování ozimé pšenice je obecně dáno její vyšší výnosností. V období let 1920 – 1971 (viz tabulku) byl průměrný rozdíl ve výnosu ozimé a jarní pšenice velmi malý – jen 140 kg (průměrný výnos za celé období let 1920 – 1971 byl 1,95 t.ha-1 u ozimé pšenice a 1,81 t.ha-1 u jarní pšenice). V tomto období také podíl jarní pšenice z celkové osevní plochy pšenice činil 5 – 10 %. V dalších obdobích, kdy přišly výnosné odrůdy ozimé pšenice se výnosový rozdíl zvýšil a podíl jarních pšenice se zákonitě snížil.
V letech 1980 až 1989 bylo jarní pšenicí oséváno ročně průměrně 26 tis. hektarů a ozimou pšenicí 778 tis. hektarů. Z celkové osevní plochy pšenice činil podíl jarní pšenice už jen 3,4 %. Výnosový rozdíl v tomto období činil 740 kg.ha-1.
V dalším období po roce 1989 do roku 1994 se tento stav nezměnil, osevní plocha jarní pšenice byla za toto pětileté období 24 tis. ha, tj. 3 % z celkové plochy pšenice. Výnosový rozdíl byl 710 kg.ha-1 ve prospěch ozimé pšenice. V dalším pětiletém období (1995 – 1999) však plocha osevu jarní pšenice významně stoupla až na 65,5 tis. ha, což je 7,7 % z celkové osevní plochy pšenice.Výnosový rozdíl mezi ozimou a jarní pšenicí se však opět zvýšil až na 930 kg.ha-1. Příčinou rozšířeného osevu jarní pšenice bylo zavedení intervenčních cen na potravinářskou pšenici. Mezi odrůdami jarní pšenice jsou jen však odrůdy zařazené do jakostní skupiny „A“ tj. kvalitní potravinářská pšenice. Žádná odrůda jarní pšenice ale není ve skupině nejkvalitnějších pekařských odrůd.
Výnosové rozdíly mezi odrůdami ozimé a jarní pšenice v odrůdových pokusech ÚKZÚZ jsou ještě vyšší než v praxi. Tyto pokusy, jsou vedeny s požadovanou úrovní agrotechniky, která umožňuje vyniknout výnosovému potenciálu nových odrůd ozimé pšenice. V našem případě porovnáváme výsledky pokusů bez ošetření fungicidy, insekticidy a regulátory růstu v posledních letech (1998 – 2001), kde bylo dosaženo rozdílů výnosů přes jednu tunu na jednom hektaru (od 1,19 do 1,44 t.ha1). Průměrné výnosy jarní pšenice se pohybují nyní přes 6 tun na hektaru a obtížněji než u ozimé pšenice je dosahováno výnosů 7 tun a více. Podmínkou využití výnosového potenciálu jarní pšenice je hlavně možnost včasného výsevu na jaře (březnové výsevy), což se jen v málokterém roce podaří. Dubnové výsevy pak již nepřinášejí jistotu dobrých výnosů. Je to stejný problém jako u jarního ječmene. To je též otázka, kterou si při rozhodování v takové situaci pěstitelé kladou:
Jarní pšenice nebo jarní ječmen?
Výsledky porovnání výnosů jarní pšenice a jarního ječmene hluboko v minulém století ukazují, že oba druhy se prakticky nelišily ve výnosech. Byla období, kdy mírně převyšovaly výnosy jarní pšenice nad výnosy jarního ječmene a naopak. V letech 1980 – 1989 byl výnos obou druhů v celostátním průměru České republiky prakticky úplně stejný (4,00 a 4,04 t.ha-1). V letech 1990 – 1994 byl výnos ječmene mírně vyšší než u jarní pšenice (4,29 a 4,13 t.ha-1), a podobně pak i v letech 1995 – 2000
kdy byly výnosy jarního ječmene 3,76 t.ha -1a 3,67 t.ha-1 jarní pšenice.
Rozhodování o volbě druhu určuje situace na trhu, tj. odbyt a cena. Při tomto rozhodování je třeba připomenout z našich zkušeností, že dosáhnout parametrů potravinářské jakosti u jarní pšenice může být snadnější u odrůd skupiny „A“ než dosáhnout parametrů kvalitního sladovnického ječmene u sladovnami požadovaných odrůd. Jarní ječmen je v tomto směru náročnější a také v praxi se jeho pěstování věnuje větší pozornost než jarní pšenici. Současný soubor odrůd jarní pšenice zapsaných ve Státní odrůdové knize ČR, má poměrně dobrý výnosový potenciál, porovnatelný se zahraničními odrůdami. V roce 2001 byly zapsána dvě nové zahraniční odrůdy jarní pšenice – Vinjett, a Bruncka, od roku 1998 jsou povoleny odrůdy Aranka a Leguan ze Selgenu. Munk je rovněž zahraniční odrůda, povolená v roce 1995. Tato odrůda je v německém popisu považována též za přesívku.
Renesance přesívek
Pro řešení pozdního setí nebo setí během období mírných zim, v prosinci, lednu a únoru, přicházejí němečtí šlechtitelé s odrůdami tzv. přesívek (die Wechselweizen). Jde o odrůdy Anemos, Thasos, Naxos, Velos, Kalistos, Tinos, Quattro a Melon od firmy Saatenunion, a odrůdy Triso a Perdix firmy Lochow-Petkus, Fasan (BAYWA) a další. Jde však o jiný charakter odrůd než jsme chápali naše české přesívky, které v oblasti Čech tvořily hlavní skupinu krajových odrůd od 17. století. Z našich sledování některých z výše uvedených odrůd tzv. přesívek jsme zjistili, že jde podle dosavadního třídění o jarní odrůdy.
V některých oblastech Německa jsou tyto odrůdy používány k pozdnímu, prosincovému setí, např. po kukuřici na zrno a to v oblastech, kde přichází brzo obnovení jarní vegetace. Tuto možnost ale pamatujeme z minulosti u odrůdy z NDR Remo - Peko, kterou bylo možno jako jař s větší fotoperiodickou citlivostí sít také tak pozdě a dávala přitom podstatně vyšší výnos než setá jako jařina koncem března a začátkem dubna. Výše zmíněným odrůdám, setým např. po kukuřici, se přisuzuje odolnost k fuzariózám klasu, případně vyhnutí se infekci těmito chorobami díky jiné dynamice metání a kvetení. Jejich výnosnost je založena na produktivitě klasu a dosahuje úrovně 7,0 až 7,5 t.ha-1. Mrazuvzdornost je různá podle odrůd. V popisech jsou uváděny výsledky mrazových testů v rozmezí –12 až –15 °C, což odpovídá charakteru mrazů mírných zim posledních let. Využití potenciálu těchto odrůd i v našich podmínkách si zaslouží pozornost a proto se těmto otázkám budeme dále věnovat.
Prof.Ing. Jiří Petr, DrSc.,
Česká zemědělská univerzita v Praze
