Moravské město Dačice se může pochlubit nezvyklým památníkem, jaký jinde nenaleznete. Přímo ve středu města, mezi dvěmi náměstími, stojí žulový hranol, na kterém je na hrotu postavena krychle z téhož materiálu. Nejde však o moderní pojetí pomníku věnovaného snad význačné osobnosti nebo rodákovi. Žulová deska před památníkem oznamuje, že město tímto způsobem vzdalo poctu předmětu, se kterým se takřka každý denně setkává, od rána do večera.
V Dačicích byla totiž v místní rafinerii cukru vyrobena v roce 1841 první kostka cukru na světě díky technickému nápadu tehdejšího ředitele rafinerie.
Jak přišel cukr do Evropy
K vysvětlení všech souvislostí je však třeba vrátit se poněkud zpátky, až před rok 1841. Když v době napoleonských válek vyhlásil roku 1806 Napoleon tzv. kontinentální blokádu, jejímž účelem bylo zabránit dovozu anglického zboží na evropský kontinent, vedlo to k rozvoji francouzského řepného cukrovarnictví, neboť cukrová řepa se stala plodinou, která úspěšně nahradila cukrovou třtinu dováženou před blokádou z karibských ostrovů do Evropy. Cukrová třtina byla do té doby základní surovinou k výrobě cukru, jímž se tehdy s rostoucí oblibou pití čaje a kávy mezi nejširšími vrstvami začalo stále více sladit.
Po skončení napoleonských válek došlo ve 20. letech 19. století také v habsburské monarchii pod vlivem úspěchů francouzského cukrovarnictví k obnově pokusů o výrobu cukru z cukrové řepy. Prvním funkčním řepným cukrovarem moderního údobí, pomineme-li předchozí pokusy, se stal v západní části monarchie cukrovar založený v roce 1829 na panství svobodného pána. Karla Maxmiliána Dalberga v Kostelním Vydří u Dačic bratry Františkem a Tomášem Grebnerovými, pocházejícími z Württemberska, kteří přišli na Moravu jako Dalbergovi zaměstnanci. Právě styky rodu Dalbergů s Francií napomohly zavedení cukrovarnictví na jejich statky. V Kostelním Vydří byla v cukrovaru zpracovávána cukrová řepa pěstovaná na polích v okolí Dačic. Semena byla dovezena z Bavorska, z nich byly vypěstovány sazenice a ty pak byly vysazeny na polích. Poněkud pracné...
Vznik cukrovaru a rafinerie
Cukrovar v Kostelním Vydří byl zřízen v tamním hospodářském dvoře v bývalém vrchnostenském pivovaru a byl také vybaven mechanickými stroji poháněnými zvířecí a lidskou silou. Podle zjednodušené technologie francouzského cukrovarníka Acharda se vyrábělo ze zpracovávané řepy jen tři procenta surového cukru a také tři procenta cukrového sirobu. Cukrovar v Kostelním Vydří nebyl ještě moderní továrnou, ale jen výrobnou manufakturního typu s prvky tovární výroby. Přesto se stal vzorem pro další podniky v Čechách i na Moravě.
Je samozřejmé, že ani před dvěmi staletími nebyly půda a podnebí na Dačicku, ležícím v nadmořské výšce kolem 500 metrů na Českomoravské vrchovině, v oblasti zvané také Moravská Sibiř, příliš vhodné pro pěstování cukrové řepy, takže cukrovar postrádal kvalitní surovinu ke zpracování, a ta musela být nahrazována cukrovým sirobem z brambor. Cukrovar tam proto neměl dlouhého trvání a již roku 1832 byla část jeho zařízení přestěhována do Suchdolu na Dalbergovo panství Malešov v Čechách u Kutné Hory, kde bratří Grebnerové založili v roce 1832 druhý řepný cukrovar.
Na tradici cukrovaru v Kostelním Vydří záhy navázala rafinerie cukru zřízená v roce 1833 přímo v Dačicích. Jejím zakladatelem byl starší z Grebnerů František za pomoci finančního kapitálu svého společníka a podnikatele svob. p. J. B. Puthona, vídeňského bankéře. Rafinerie byla zřízena v budově bývalého solního skladu na náměstí (nyní Palackého nám. č. 4 a 5) a zpracovávala zpočátku surový třtinový cukr, dovážený do Dačic povozy přes Vídeň z přístavu v Terstu. Byla první rafinerií třtinového cukru na Moravě a dlouho také jedinou. Nový podnik přinesl městu hospodářské oživení a zaměstnání obyvatel, někteří cukrovarničtí odborníci tam přišli také z Rakouska.
Když se po nějaké době (v roce 1839) dostal podnik do finančních potíží, přešlo v něm rozhodování do ruku Grebnerových společníků, k nimž patřili také obchodník Sartorio z Terstu a vídeňská banka J. G. Schuller a spol. Vzrostla také úloha dalšího společníka svob. p. Adalberta Widmanna, zetě Puthona a majitele panství Plaveč na Znojemsku. Společníci pak pro podnik získali nového ředitele, kterým se stal na jaře roku 1840 Jakub Kryštof Rad z Vídně, rodák ze švýcarského Rheinfeldenu.
Kostka je tu - aneb za vším hledej ženu
Tehdy nastalo nejslavnější období tamějšího podniku, které vyvrcholilo Radovým vynálezem kostkového cukru a také stroje ve formě lisu na jeho výrobu. Ale po pořádku.
Pod vedením ředitele Rada byly podstatně rozšířeny výrobní prostory přístavbou nové budova rafinerie, pořízeny nové stroje a přístroje a od roku 1842 tam také pracoval první parní stroj ve městě. Podnik pod novým vedením zpočátku prosperoval a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu na třicet stálých dělníků. Cukrem z Dačic byla zásobována jihozápadní Morava, jižní a východní Čechy a také rakouské pohraničí. Cukr ve tvaru homolí se také prodával ve skladech rafinerie zřízených například ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně, což umožňovalo úřady vydané tovární privilegium.
K lepšímu využití některých výrobků rafinerie cukru a ke zlepšení jejího hospodaření zřídil ředitel Rad roku 1841 v Dačicích výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, do které zapojil také svoji ženu. Zemské tovární oprávnění pak výrobně umožnilo zřizovat sklady jejích výrobků i v hlavních městech jednotlivých provincií monarchie. Rad měl však plány vyvážet cukrovinky nejen do Uher a Haliče, ale až do evropských provincií Turecka na Balkáně. Cukrovinky z Dačic jako bonbony, perníky a čokoláda v různých druzích provedení, pak odebírali obchodníci ve Vídni, Pešti, Praze, Linci a Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách, ale též na nynějším Slovensku.
Nevýhodné tvary vyráběného cukru v podobě homolí nebo klobouků přiměly ředitele Rada k vynálezu kostkového cukru. Důležitou úlohu v tom měla sehrát jeho žena Juliana, která se prý při sekání cukru z homole zranila, což bylo pro jejího muže podnětem k novému nápadu. První kostky cukru na světě pak byly vyrobeny v Dačicích na podzim roku 1841 a dne 23. ledna 1843 obdržel Rad na svůj vynález privilegium dvorské komory ve Vídni, které pak postoupil za peníze rafinerii.
Na rozdíl od homolí odpadla u kostkového cukru nesnadná manipulace v obchodech i domácnostech, neboť kostky se daly snadno spočítat či zvážit. Od listopadu 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem Čajový cukr.
Rafinerie skončila, kostka cukru je věčná
V rafinerii došlo v roce l844 ještě k další významné změně, neboť ta přešla ještě pod Radovým vedením ke zpracovávání domácího řepného cukru, což bylo ekonomicky výhodnější se zřetelem na cenu suroviny a dopravní náklady. Hospodářská situace rafinerie se však v polovině čtyřicátých let 19. století vlivem vnějších podmínek zhoršovala a ani výroba kostkového cukru, do které vkládal ředitel Rad velké naděje, nepřinesla očekávaní zlepšení. Rad pak po obvinění společníky z nehospodárného vedení podniku rezignoval a v roce 1846 odešel s rodinou z Dačic.
Po jeho odchodu rafinerie dále zpracovávala surový řepný cukr dodávaný vídeňským podnikatelem C. D. Satzgerem z jeho cukrovarů na Moravě a v Čechách. Satzgeer si roku 1848 rafinerii pronajal, avšak roku 1852 tam byla výroba zastavena. Příčinami zániku podniku byla odlehlost Dačic od hlavních řepařských obastí na Moravě a s tím spojené vysoké náklady na dopravu suroviny. Chyběl také jeden z hlavních předpokladů průmyslové revoluce - železniční spojení této oblasti Moravy s okolním světem.
Pěstování cukrové řepy pak na Moravě sestoupilo do níže položených oblastí s příznivějším klimatem a tam také vznikaly další cukrovary a rafinerie. Přesto však prvenství ve výrobě řepného cukru a cukru v podobě kostek náleží, na první pohled možná nepochopitelně, avšak skutečně kraji, kde bylo pěstování cukrové řepy a cukrovarnictví jen krátkou epizodou. Mnohem více se pak v kraji od konce 18. století dařilo bramborářství, což platí doposud.
Historii cukrovarnictví i vzniku kostky cukru nyní v Dačicích připomíná specializovaná expozice v městském muzeu. Unikátní je v ní věrný model zařízení cukrovaru v Kostelním Vydří.
Doc. PhDr. Bohumír Smutný, Dr.,
Moravský zemský archiv v Brně
Snímky Břetislav Koč
Reprodukce Moravský zemský archiv Brno
