V souvislosti s osivem cukrovky kontaminovaným plevelnou řepou, které v loňském roce nakoupilo mnoho zemědělských podniků, se po letech znovu obrací pozornost k této problematice. V zemědělských podnicích, kde nevěnovali šíření a hubení plevelné řepy dostatečnou pozornost, je nyní situace natolik vážná, že je na některých pozemcích na dlouhou dobu pěstování cukrovky vyloučeno.
Biologie a ekologie plevelné řepy
Plevelná řepa má původ ve středozemí, kde se vyskytuje planě rostoucí druh řepa přímořská (Beta vulgaris ssp. maritima ARCANG). V současné době je v Evropě rozšířena v přímořských oblastech nejen ve středomoří, ale i na pobřeží Atlantického oceánu a Severního a Baltského moře. Řepa přímořská se používala při šlechtění kulturních odrůd a snadno se kříží s kulturními formami rodu Beta – řepa (B. vulgaris ssp. vulgaris var. altisimma DÖLL. - cukrovka, B. vulgaris ssp. vulgaris var. crassa Alef. – krmná řepa, B. vulgaris ssp. vulgaris var. vulgaris LAIN et DC. – červená salátová řepa, B. vulgaris ssp. cicla (L.) Schübler et Martens – mangold, cvikla). Na americkém kontinentu má plevelná řepa genetický původ kromě řepy přímořské ještě v druhu Beta macrocarpa GUSSONE, který je původní pravděpodobně na zavlažovaných oblastech v Maroku. Vzhledem k samosprašnosti však vykazuje nižší alelickou diverzitu než převážně cizosprašná Beta vulgaris.
Rozmnožování a šíření
Protože se hlavní produkční oblasti osiva cukrovky nacházejí v místech výskytu řepy přímořské, dochází často ke vzájemnému křížení mezi planě rostoucími řepami na pozemcích a v jejich okolí a kulturními odrůdami, čímž vzniká tzv. primární typ plevelné řepy. Distribuce osiva s příměsí jednoletých kříženců má za následek kvetení v porostech cukrovky, obohacování půdní zásoby o jejich semena a vznik populací sekundárního typu plevelných řep prakticky ve všech oblastech Evropy, kde řepu cukrovou pěstují. Dalším významným zdrojem obohacení půdní zásoby jsou dozrálá semena z tzv. vyběhlic, které vznikají v důsledku chladu při vzcházení.
Úroveň zaplevelení pozemků se mezi sledovanými lokalitami v rámci republiky značně lišila a poukazuje na různé množství semen v půdní zásobě. Norma v ČR povoluje obsah 0,05 % příměsi plevelných řepv osivu, avšak výsledek vegetačních zkoušek je znám až v době, kdy jsou již v porostu kvetoucí rostliny. Nedůslednost při selekci a chemické ochraně může následně vést k silnému obohacení půdní zásoby semeny plevelné řepy. Na základě zjištěné produkce semen na jednu rostlinu (viz tabulku) může jít až o 100 semen na 1 m2. Ta mají v půdě navíc značnou perzistenci.
Charakteristické znaky
Plevelná řepa má několik charakteristických fyziologických a morfologických znaků, které se však nemusí projevit současně. Nejdůležitější je převažující jednoletost, která je spolu s víceklíčkovostí dominantním znakem. Gen jednoletosti, tzv. bolting gene, byl právě nalezen a popsán prof. Jungem z univerzity v Kielu. Jeho zjištění v budoucnu významně přispěje k včasné detekci jednoletosti již v průběhu šlechtění s využitím rychlých a přesných molekulárně genetických technik. Doprovodnými a ne vždy se vyskytujícími znaky jsou větvení kořene, plagiotropický vzrůst a antokyanové zbarvení hypokotylu a lodyhy.
Genetická variabilita plevelných řep je značná. Jak prokázaly naše experimenty, nachází se ve sledovaných populacích mnohdy polovina jedinců, kteří mají menší genetickou vzdálenost od kulturních rostlin cukrovky než od dalších jedinců z populace plevelných řep. To je významná skutečnost, která opravňuje k obavám z horizontálního přenosu genů mezi kulturními rostlinami a plevelnými populacemi především z pohledu zavádění transgenních odrůd s tolerancí k herbicidům. Stejné obavy panují i mezi ekology z hlediska možnosti přenosu genů rezistence vůči chorobám do planě rostoucích populací příbuzných rostlin, které by takto v přirozených ekosystémech získaly konkurenční výhodu.
Omezování výskytu
V České republice se plevelná řepa ve větší míře začala vyskytovat koncem 80. let a v roce 1992 byla zařazena mezi karanténní plevele. Důvodem výraznějšího rozšíření bylo v té době zvýšení dovozu osiva cukrovky a ústup od mechanické meziřádkové kultivace. Dalšími příčinami, které komplikují ochranu v současnosti, je nedostatek pracovníků pro selekci vyběhlic a plevelných řep. K produkci semen významně přispívá i současný způsob sklizně s rozmetáním chrástu a minimalizace zpracování půdy, při níž jsou v následné plodině schopny regenerovat části bulev z posklizňových zbytků. Přibývá rovněž podniků, kde plevelná řepa vzchází v podmítce, přežívá minimalizaci zpracování půdy a zapleveluje ozimou řepku, v níž dokončuje svůj životní cyklus včetně tvorby semen. Jediným účinným herbicidem je v tomto případě přípravek Galera.
Úspěšné potlačování výskytu plevelné řepy na pozemcích spočívá ve využití komplexu preventivních a přímých metod ochrany. Zastoupení řepy v osevním postupu a frekvenci jejího zařazování na stejný pozemek není z ekonomicko-organizačních důvodů zpravidla možné ovlivnit. Při častém zařazování cukrovky je však nutné se zvýšeným nabezpečím výskytu plevelné řepy počítat a zintenzivnit další metody ochrany. Na zaplevelených pozemcích je vhodné uplatňovat v obilninách následujících po cukrovce mělké zpracování půdy, které podpoří vzcházení semen z půdní zásoby a její postupné vyčerpání. Herbicidy používané v obilninách jsou schopny plevelnou řepu hubit. Pokud přicházejí v osevním postupu po cukrovce širokolisté plodiny, v nichž je selektivní hubení obtížnější, je vhodnější zpracování půdy s orbou, které zajistí zaklopení plevelných řep vzešlých v meziporostním období.
Přímé metody ochrany spočívají v plečkování, ruční selekci a lokální aplikaci neselektivních herbicidů na plevelné řepy a vyběhlice. Na pozemcích se slabým zaplevelením postačuje ruční selekce. Na pozemcích zaplevelených silněji je vhodná kombinace všech tří opatření ve sledu plečkování –dvakrát chemická ochrana – ruční selekce s odvozem rostlin z pozemku. Kombinace je důležitá, protože jednotlivá opatření nemusí zaručit požadovaný efekt. Při plečkování zůstává okolí řádku (25 % plochy!) nezasaženo. Ruční selekci nelze efektivně uplatnit na silně zaplevelených pozemcích. V době selekce jsou již rostliny navíc schopny nouzově dozrávat a tvořit semena. I při chemické ochraně část rostlin přežívá, neboť stárnoucí pletiva hůře rozvádějí účinnou látku a spodní část rostliny může vytvořit klíčivá semena. Nedokonale jsou zasahovány i méně vzrůstné a plazivé typy, které bývají nejranější. Účinnost chemické ochrany závisí na kvalitě aplikátoru (současný nejmodernější typ Rotowiper TCC je provozován v Natura DK Nový Bydžov), včasnosti termínu aplikace a počtu opakování zásahu.
V intenzivních pěstitelských systémech cukrovky by mělo být potlačování plevelné řepy pevnou součástí ochranářských opatření v osevním postupu, neboť pouze tak se lze vyhnout vytvoření svízelné situace v budoucnosti a proklínání od následující generace agronomů.
Výzkum problematiky je financován s přispěním grantu NAZV č. QD1360.
Ing. Josef Soukup, CSc.,
Ing. Josef Holec,
dr. Ing. Pavel Vejl,
Česká zemědělská univerzita v Praze
