V poslední době se na stránkách tisku stále více hovoří o tom, jak bude či nebude naše zemědělství schopno obstát na volném trhu EU. Slyšíme často o velkorysé dotační politice, která by měla být „spasením“ pro naše chudé zemědělce či naopak o „likvidační“ politice EU, která svými dovozy do České republiky údajně ničí domácí pěstitele. Mnohdy se ale zapomíná na to, co skutečně trh EU pro jednotlivé sektory zemědělství znamená a že i mezi členskými zeměmi je velice tvrdá konkurence a to jak mezi zemědělci, tak i mezi obchodními subjekty.
Pokusme se podívat na jeden pro Českou republiku poměrně významný produkt – slad a na to, co pro toto odvětví bude členství v EU znamenat.
Česká republika se z hlediska obchodní bilance řadí jednoznačně k vývozcům sladu. Ročně se na jeho výrobu spotřebuje kolem 550 – 600 tis. tun jarního ječmene, což představuje spotřebu 25–30% z celkové produkce ječmenů. Vývoz dosahuje v jednotlivých marketingových letech hodnot kolem 150 tis. tun, převážně je odbytištěm Polsko, které spolu s Rumunskem a Ukrajinou nahrazuje ztrátu trhu z poloviny 90. let v Německu.
Z pohledu vstupu do Evropské unie je potřeba si uvědomit, že otevřením volného trhu padnou veškeré obchodní bariéry mezi členskými zeměmi a ČR. Volný trh znamená na jedné straně bezcelní obchod ale na druhé straně také zcela rovné podmínky pro všechny v rámci legislativy Společné zemědělské politiky (SZP). Pro obchod se sladem se tak otevřou volné možnosti vývozu sladu do ostatních členských zemí. Pokud se ale podíváme na situaci se sladem v EU v posledních letech, byla unie jednoznačně vývozcem sladu a nikoli jeho dovozcem. Z toho vyplývá, že odbytiště sladu v EU budeme hledat jen velice těžko. Je sice možné namítnou, že rozhodující bude cena a kvalita, ale zrovna o kvalitě českého sladu se v posledních letech příliš hovořit nedá a cenová úroveň bude v rámci unie poměrně vyrovnaná.
Proč jsme v EU tak neúspěšní?
Proti možným dovozům na evropské trhy svědčí i dosavadní využívání Asociační dohody s EU v rámci které je stanovena roční kvóta ve výši 45 250 tun na vývoz do EU za 20% clo (platné do 30.6.2000). Za poslední 4 roky (od 1.7.97) se z celkové kvóty ve výši přes 170 tis. tun podařilo domácím subjektům vyvést pouhých 25 tis. tun v rámci této kvóty (tab.č.1 ), což představuje pouhých 15% !!! Důvody jsou různé. Někteří tvrdí, že 20% clo (tedy 20 % z plné sazby 131 E/t) bylo stále příliš vysoké pro proražení na trhy EU. Tento důvod byl ale odstraněn loni zavedením tzv. dvounulové varianty, která snížila s platností od 1.7.2000 clo v rámci kvóty na slad na nulovou hodnotu. Další příčinou může být byrokracie na straně EU. Je pravda, že Komise si dává velký pozor na bezcelní dovozy, neboť ty by se mohly stát zdrojem různých spekulací na vnitřním trhu. Proto také dovozci (obchodníci v EU) musí skládat vyšší kauce pro získání dovozní licence a respektovat některé další podmínky. Procedurální otázky na straně EU ale asi jen těžko můžeme změnit. Jako poslední důvod, ale velice podstatný, je uváděna určitá obchodní nesolidnost z naší strany. V případě, že obchodník v EU získá licenci na dovoz z ČR za nulové clo, musí předepsané množství sladu ve stanoveném období skutečně dovést, neboť jinak mu propadne složená kauce. Pokud dojde z české strany ke zpoždění dodávky či jakýmkoli dalším komplikacím, může taková skutečnost vyvolat nervozitu na straně nositele licence a pro rizikovost takového obchodu již příště od dovozu v tomto režimu ustoupí a raději dá přednost domácí produkci či dovozu z jiné třetí země, eventuelně dovozům v normálním režimu za plné clo. Kontrakty na slad se uzavírají dopředu dlouhodobě a nová odbytiště lze jen těžko nalézt ale velice rychle ztratit. Dalším faktorem je skutečnost, že Česká republika je velice malou zemí což způsobuje vyšší náchylnost ke kolísání kvality suroviny. Zatímco velká země může využít produkce z jiné oblasti, jež je např. méně postižena nadměrnými srážkami, v ČR je v případě zhoršených klimatických podmínek zasažena zpravidla podstatná část pěstitelské plochy sladovnických ječmenů a pokles kvality se tak projeví plošně na veškeré produkci. Výpadek v kvalitě opět znamená ztrátu trhů, které se zpět získávají několik let.
Jak se nás dotkne dotační politika Bruselu?
Z hlediska podpor ze strany Bruselu se sladu dotkne nepřímo jedno opatření a přímo další dvě. Tím prvním je přímá platba pro zemědělce na tunu vypěstovaného ječmene. Sladovnický ječmen totiž spadá spolu s ostatními obilovinami do konceptu tzv. přímých plateb, které jsou v EU poskytovány farmářům na tunu výnosu. Pokud budou pro domácí pěstitele tyto platby dostupné, budou znamenat na jednu tunu výnosu transfer ve výši 2200 Kč, přepočteno na hektar při průměrném výnosu ječmene částku kolem 8700 korun. Bohužel tu je ale jeden háček a to je právě dostupnost těchto plateb. Čím dál tím více sílí hlasy ze strany Komise, že přímé platby pro nové členské země nebudou dostupné, neboť vstupem nedojde k poklesu cen ale naopak k jejich nárůstu a není teda důvod tyto pěstitele za něco kompenzovat. Původně to byla totiž reforma SZP z roku 1992, která přímé platby v EU zavedla jako kompenzace za pokles intervenčních cen u obilovin. Pokud odhlédneme od politických hledisek, nabízí se další možnost se kterou Brusel začíná vážně spekulovat a to je poskytnutí těchto plateb do zemědělství formou opatření na životního prostředí, údržbu krajiny, environmentální opatření apod. Takový příjem by znamenal ale plnění přesně stanovených kritérií a rozhodně by nešlo o zvyšování výnosu či celkové produkce. Pokud tedy platby nebudou poskytnuty ve své původní formě, zůstanou pouze dva nástroje ze kterých sladaři budou moci do určité míry profitovat. Tím prvním je ochrana trhu dovozem ze třetích zemí, kdy EU nyní uplatňuje clo na dovoz sladu ve výši 131 E/t (4520 Kč/t) čímž drží cenu sladu na vyšší úrovni než je cena světová. Ovšem toto clo zamezí pouze přílivu sladu ze třetích zemí ale nikoli z EU. ČR však nyní slad ze třetích zemí prakticky nedováží a nelze tedy ani předpokládat, že by zavedení cla tyto obchodní toky se třetími zeměmi nějak ovlivnilo. Zájem vývozců v EU naopak bude uplatnit svoji nadprodukci v nových členských zemích, zejména v příhraničních oblastech, kde budou nižší dopravní náklady.
Exportní subvence v EU má přísná pravidla
Druhým opatřením je existence exportní subvence na tunu sladu. V Evropské unii je exportní subvence na slad poskytována výhradně jako kompenzace výrobců sladu za dražší domácí surovinu právě v důsledku cla uplatňovaného na dovozy ječmenů. Proto se také vypočítává na základě rozdílu cen ječmenů na domácím a světovém trhu a násobí se koeficientem 1.27, který odráží poměr mezi skutečnou potřebou ječmene a množstvím vyrobeného sladu. Komise stanovuje subvenci minimálně jednou měsíčně a žadatelé musí obdržet licenci, jež platí po dobu až 11 měsíců a jejíž podmínky musí bezpodmínečně splnit. V okamžiku, kdy obchodník získá licenci, získává také určitou výši exportní subvence a je na něm zda vyveze slad s touto subvencí okamžitě a nebo zda bude spekulovat a čekat, že v období platnosti licence uplatní ještě slad na světovém trhu za lepší cenu. Pochopitelně ale na této spekulaci může obchodník i prodělat, neboť při poklesu cen zejména v době konce platnosti vývozní licence má za následek obchodní ztrátu. Celý systém ještě komplikuje finanční náročnost operací, neboť před obdržením licence musí obchodník skládat kauci ve výši 24 – 32 E/tunu sladu (800 – 1100 Kč), což vyžaduje poměrně velké bankovní záruky. Dokonce v některých letech výše kauce převýšila hodnotu vlastní exportní subvence. Proto také se sladem mohou obchodovat v EU jen dobře zavedené firmy s dostatečným finančním zázemím.
Likviduje nás EU svoji dotační politikou?
Velice často se politika domácích subvencí obhajuje argumenty typu „likvidačních“ dovozů z EU či vytlačování domácích subjektů z pozic na zahraničních trzích díky vysokým exportním podporám. Jak již bylo výše v tomto článku vysvětleno, exportní subvence u sladu má za cíl kompenzovat vývozce pouze za rozdíl ceny mezi surovinou na domácím a světovém trhu. I když je k výpočtu používán krmný ječmen, jehož cena se pohybuje v jiné rovině než u ječmenu sladovnického, lze říci, že tento systém poměrně dobře kopíruje úroveň cen na trhu. Subvence tedy slouží čistě ke kompenzaci sladařů za cenu suroviny a má úzkou vazbu na světové ceny ječmenů. Proto také v důsledku nárůstu cen ječmenů za světových trzích je od května 2000 exportní subvence na slad nulová (viz. graf). Historicky je tento hospodářský rok v EU prvním rokem za posledních deset let, kdy je exportní subvence u sladu nulová. Zatímco na počátku 90. let byly zcela běžné subvence na úrovni nad 100 E/t, v posledních pěti letech (s výjimkou sklizně roku 98) se pohybují do 40 E/t. Nesmíme ale také zapomenout na existenci směnných kurzů, kdy slabé euro vůči americkému dolaru umožňuje i vyšší konkurenceschopnost evropských vývozců na světovém trhu. Pokud se podíváme na teritoria, kam EU svůj slad vyváží, vidíme, že za poslední dva roky (tab. č 2, 3) se jednalo především o Rusko, Japonsko, Venezuelu, Brazílii a Filipíny, tedy teritoria značně vzdálená zemím ve střední Evropě. Do těchto oblastí vyváží EU kolem 50% všech exportů sladu, zatímco do teritorií ve střední Evropě bylo v roce 1999 významné jen Polsko (72 tis. tun resp. 3% exportů) a Švýcarsko (62 tis. tun). Česká republika naopak nachází své odbytiště především v Polsku, kam směřuje v posledních letech 40-60 % všech vývozů sladu a vytváří tak konkurenci dovozům z EU. Z ostatních odbytišť dochází k překrývání trhu pouze u Brazílie, kam v roce 99 směřovalo 10% našeho exportu (v roce 2000 již jen 5%). Minimální je ale náš export do ostatních zemí kam vyváží EU, do Ruska a Japonska se vozí mezi 2-3% z našich celkových vývozů.
V ČR nové nařízení vlády používá jiné principy
V České republice bude již od 1. října tohoto roku platit nové nařízení vlády pro podporu exportu sladu, které bude administrovat Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). V principu to bude prezidium fondu, které svým rozhodnutím stanoví nejpozději do konce srpna hospodářského roku maximální množství a maximální výši exportní subvence na slad, platné pro daný hospodářský rok. Žadatelé o exportní subvenci potom musí nejpozději do 15. září doručit fondu žádosti s uvedením požadovaného množství sladu pro exportní subvenci a nejnižší cenu, kterou jsou zpracovatelé platit za sladovnický ječmen. Tato spodní hranice ceny se stává pro žadatele o subvenci závaznou pro celý objem nakupovaného sladovnického ječmene. Přitom si ale žadatel nebude v okamžiku podání žádosti stejně jist ani množstvím sladu, na které subvenci dostane ani konečnou výší subvence, neboť množství bude při převisu poptávky fondem kráceno. Skutečná výše subvence je v návrhu nařízení stanovena jako rozdíl mezi náklady a vývozní cenou sladu dle údajů celní statistiky. Přitom náklady jsou stanoveny jako součet paušální částky 3400 Kč a 1,27 násobku průměrné ceny sladovnického ječmene, kterou skutečně zpracovatel za ječmen zaplatil. Tento systém plně spoléhá na to, že celní statistika bude věrně odrážet prodejní cenu sladu odpovídající relacím na světových trzích a že nákladová částka 3400 Kč odráží v průměru skutečné výrobní náklady všech výrobních subjektů. Teprve letošní sklizeň a situace na trhu ukáží jak toto nařízení vlády dokáže pomoci konkurenceschopnosti našich sladařů na světovém trhu. Z pohledu vstupu do Evropské unie však již dnes je patrné, že legislativa Bruselu klade na vývozce velmi přísné požadavky jejichž splnění nebude pro domácí subjekty jak z administrativního tak i z finančního hlediska rozhodně jednoduchou záležitostí.
Pavel Povolný
MZe ČR
