Řepa obecná (Beta vulgaris) je rostlinou, jejíž různé variety jsou součástí osevních postupů větších či menších zemědělských podniků, ale jsou oblíbené i na zahradách a zahrádkách drobných pěstitelů. V posledních letech se dostává i do hledáčku vědeckých pracovišť, aby byly prozkoumány další možnosti využití. A zájem je nejenom o řepu. I takové matoliny by podle vědců mohly mít další využití s příznivým vlivem na ekosystémy.
V posledních dvaceti letech jsme zažili poměrně výrazné kolísání výměry zemědělské půdy, na které byla řepa cukrová (Beta vulgaris var. altissima) v České republice pěstována. Zatímco v roce 2001 byla podle Situační a výhledové zprávy zabírala téměř 79 tisíc hektarů, tak v roce 2008/09 byla její výměra o 28 tisíc ha nižší (tj. 51 tis. ha). V posledních letech výměra, na kterou byla „cukrovka“ vyseta opět pomalu stoupala a v roce 2018/19 je uváděno 66 tisíc hektarů.
Ostatní variety mají své místo ve stravování lidí i zvířat. K oblíbeným zeleninám patří řepa červená či salátová (Beta vulgaris var. vulgaris), méně obvyklou listovou zeleninou je mangold (Beta vulgaris var. cicla), jehož listy bývají často připravovány na způsob špenátu a řapíky jsou oblíbenou gratinovanou přílohou. Pokud jde o řepu krmnou (Beta vulgaris var. rapacea), tak tu dobře zná většina drobnochovatelů, kteří toto šťavnaté krmivo zařazují do zimních krmných dávek. Nicméně v posledních letech začínají vědci stále častěji hledat další využití řepy – ať už se jedná o řepné řízky, které jsou „odpadem“ z výroby cukru, či šťávu z řepy červené.
Řepné řízky jsou vedlejším produktem cukrovarnického průmyslu po extrakci sacharózy. Většina ze 40 miliónů tun řízků z cukrovky, které vyjdou každým rokem z cukrovarů ve Spojených státech, se používá jako levné krmivo pro hospodářská zvířata nebo jako přídavek do krmiv pro domácí mazlíčky. Avšak chemici Victoria Finkenstadt a LinShu Liu z Agricultural Research Service (ARS) se jim snaží vdechnout nový život, který by zvýšil jejich ekonomickou hodnotu a učinil z nich zajímavou průmyslovou surovinu. Přišli totiž s nápadem, že by řízky z cukrové řepy mohly pomoci omezit náklady na výrobu biologicky rozložitelných plastů.
Finkenstadtová a Liu spolupracovali na projektu, při němž došlo ke konverzi cukrovarských řízků na specializovaný výplňový materiál pro plasty na bázi kyseliny polymléčné. Podle Finkenstadtové je kyselina polymléčná (polylactic acid, PLA) považována za slibnou přírodní alternativu k termoplastům na bázi ropy, jakým je například polypropylen, protože kyselina polymléčná vykazuje s nimi srovnatelnou pevnost v tahu a další mechanické vlastnosti, ale je biologicky odbouratelná. Avšak náklady na PLA jsou vyšší, a to především kvůli složitým procesům, jejichž zařazení je nutné k tomu, aby se ji podařilo získat z fermentovaných kukuřičných cukrů.
