Světová produkce potravin přímo závisí na fosforu, který se z půd na celém světě stále více ztrácí, zejména v důsledku eroze, a způsobuje problémy životnímu prostředí. Navíc jsou jeho zdroje omezené, protože pochází z geologických zásob. Jak rychle mohou být vyčerpány, je předmětem odborných debat, přičemž vlastnictví zbývajících rezerv a důsledky z toho vyplývajících politických závislostí jsou poměrně kontroverzními tématy.
Fosfor je pro zemědělství nezbytný, a to nejenom při produkci potravin rostlinného původu, ale též krmiv pro hospodářská zvířata. Jeho efektivní využití a minimalizace ztrát jsou důležité nejenom z ekonomického hlediska, ale též kvůli životnímu prostředí, v němž může jeho nepřirozený nadbytek způsobovat řadu problémů.
Mezinárodní výzkumný tým pod vedením profesorky Christine Alewell z Universität Basel zjišťoval, které kontinenty a regiony na světě trpí největšími ztrátami fosforu. Za tím účelem vědci zkombinovali prostorově nespojitá globální data s vysokým rozlišením poskytující jim informaci o obsahu fosforu v půdě s místními hodnotami eroze. Na základě toho vypočítali, kolik fosforu se v různých zemích v důsledku eroze ze zemědělské půdy ztrácí. Výzkumníci své výpočty ověřovali například na základě globálně publikovaných údajů z monitorování obsahu fosforu v řekách, přičemž zvýšený obsah fosforu ve vodních tocích a plochách reflektoval vypočtený úbytek fosforu v půdě v příslušném regionu. Díky tomu se dostali k důležitému závěru, podle něhož je více než 50 % celosvětových ztrát fosforu v zemědělství způsobeno právě erozí půdy. Podle profesorky Alewellové bylo již dříve známo, že eroze hraje v této kauze určitou roli. Nicméně rozsah této úlohy nebyl nikdy předtím kvantifikován s takovou úrovní prostorového rozlišení. V dřívějších zprávách odborníci uváděli, že ztráty jsou způsobené především nedostatečnou recyklací, plýtváním potravinami a krmivy nebo obecně špatným hospodařením se zdroji fosforu.
Rostliny fosfor potřebují pro svůj vývoj a tvorbu výnosu, avšak ne vždy je jeho využití dostatečně efektivní. V oblastech náchylných k erozi pak ve zvýšené míře dochází k jeho přenosu z obhospodařovávaných pozemků do mokřadů, řek a dalších vodních toků a ploch, kde způsobuje tzv. eutrofizaci, tedy nadbytek živin, jenž poškozuje dotčený ekosystém, protože negativně ovlivňuje původní společenstva vodních rostlin a živočichů.
Správně aplikovaná průmyslová hnojiva sice mohou ztracený fosfor v zemědělské půdě nahradit (a nestupňovat přitom ekologické problémy), ale ne všechny země mají v tomto směru stejné možnosti pro jejich používání. Některé země jako například Švýcarsko sice v zemědělství mohou vytvořit přijatelná řešení díky organickým hnojivům a relativně uzavřenému koloběhu fosforu, na druhou stranu Afrika, východní Evropa či Jižní Amerika zaznamenávají největší ztráty fosforu z půdy, přičemž mají k dispozici jen omezené možnosti pro řešení tohoto problému. Podle vědců je přitom největším paradoxem to, že třeba taková Afrika disponuje největšími geologickými zásobami fosforu. Avšak vytěžená fosfátová hornina se vyváží a následné pořízení fosfátových hnojiv je pro většinu zemědělců v afrických zemích mnohonásobně dražší než například pro jejich evropské kolegy. Ve východní Evropě bývají ekonomické limity také zásadním faktorem, který může mít na svědomí nedostatek fosforu v půdě. Jižní Amerika by mohla tento problém zmírnit účinným využíváním organických hnojiv a/nebo lepší recyklací rostlinných zbytků. Ovšem podle profesorky Alewellové afričtí zemědělci tuto možnost nemají, protože v Africe je pěstováno příliš málo pícnin a rozsah živočišné výroby je až příliš malý na to, aby mohla být průmyslová hnojiva nahrazena hnojem a kejdou.
