Zemědělství je doposud jedinou známou a po tisíce let osvědčenou metodou pro získávání potravin k pokrytí požadavků lidské populace. Objem vyprodukovaných potravin se odvíjí od technologií použitých při pěstování rostlin, stavu půdy, na které se hospodaří a klimatické oblasti.
Zemědělsky využívané půdy se odlišují od svého půdotvorného substrátu zvýšeným obsahem uhlíku, který se nachází v organických vazbách, jež primárně vstupují do půdy přes zelené rostliny. V podstatě se jedná o veškerou organickou hmotu, která zůstane na pozemku po sklizni, nebo se aplikuje ve formě hnoje, kompostu atd. nebo je cíleně pěstována s využitím zeleného hnojení, kdy je veškerá produkce biomasy ponechána na pozemku v podobě mulče nebo je zapravena do půdního profilu pro podporu biologických aktivit půdy. Při pěstování meziplodin nesmíme zapomenout na velké množství uhlíkatých látek, které samy rostliny díky kořenovým exudátům uvolňují do půdy k podpoře mikrobiálních společenstev.
Avšak vliv zeleného hnojení na půdu závisí na složení a vyzrálosti takovéto rostlinné biomasy. Mladá a nestabilní rostlinná hmota je po zapravení do půdy ihned rozložena mikrobiálním společenstvem, které se v důsledku zvýšeného přísunu živného substrátu výrazně pomnoží a po spotřebování veškeré zelené hmoty spotřebuje i další půdní organickou hmotu, což má spíše negativní vliv na kvalitu půdy. Naopak zapravení vyzrálé rostlinné hmoty, která obsahuje lignin, do půdy vede k vytváření trvalého humusu.
Zatímco mineralizace představuje proces rozkladný, při kterém z velkých organických molekul vznikají molekuly menší a menší (až nakonec se uvolní CO2 a jiné minerální živiny, ze kterých původně organická hmota vznikla), tak při humifikaci naopak velikost molekul roste. Humifikace je nemyslitelná bez současně probíhající mineralizace, která je pro humifikaci zdrojem nutně potřebné energie (Peterka, 2012).
Při procesu humifikace vznikají různé formy humusu s pozitivním vlivem na půdní úrodnost (výživu rostlin) a fyzikálně-chemické vlastnosti půdy. Humus v půdě můžeme rozdělit na dvě skupiny, a to humus živný a humus trvalý. Živný humus je materiál snadno oxidovatelný a rozložitelný půdními mikroorganismy. Slouží jako zdroj energie a živin. Jako humus trvalý se označují látky vzniklé syntézou (humifikací) meziproduktů mineralizace. Jde o látky relativně stabilní, tmavšího zabarvení s vysokou molekulovou hmotností. Humusové látky jsou polyfunkční a působí na všechny živé biosystémy, tedy nejen na rostliny.
Více si přečtete ve Farmáři č. 10
