Silážovaná hmota je důležitým zdrojem krmiva pro hospodářská zvířata nejen v průběhu období, kdy je nelze krmiv čerstvými pícninami. Je všeobecně známo, že pro optimální krmení musí mít siláž vysokou nutriční hodnotu a být hygienicky nezávadná. Přesto se často farmáři dopouštějí v silážním procesu mnohých chyb, které snižují její kvalitu.
V posledních letech výrazně stoupá zájem odborné i laické veřejnosti o původ a kvalitu potravin a s tím logicky roste i význam kvalitních krmiv. Do popředí se dostává také problematika časté přítomnosti mykotoxinů ve všech typech krmiv, které mohou způsobovat zdravotní problémy a tím i ekonomické ztráty v chovech hospodářských zvířat.V současnosti je popsáno téměř 400 druhů mykotoxinů, které produkuje široké spektrum houbových patogenů. Některé z hub mají velmi rozsáhlý okruh hostitelských rostlin v různých vývojových fázích. Přítomnost jejich metabolitů je tedy do určité míry nevyhnutelná. Toxinogenní houby se nacházejí téměř po celém světě.
Důsledky působení mykotoxinů na živočišný organismus jsou velmi různorodé, závisí zejména na typu toxinu, dávce a délce doby jeho působení, druhu, stáří, pohlaví a aktuálním zdravotním stavu jedince. Projevují se snížením imunity, alergickými reakcemi, poruchami reprodukce, poruchami nervové soustavy, dýchacího ústrojí, snížením konverze a využití krmiv či zvýšenou mortalitou.
Výsledky testů
Hygienickou kvalitou různých typů rostlinných krmiv se u nás mimo jiných zabývá Mykologická a mykotoxikologická laboratoř Výzkumného ústavu pícninářského Troubsko, kde se provádí testy na přítomnost a koncentraci mykotoxinů. Podle RNDr. Jana Nedělníka, Ph.D. z Výzkumného ústavu pícninářského, Troubsko, z rozborů prováděných v letech 2002 a 2003, kdy bylo testováno několik desítek vzorků z různých konzervovaných materiálů z moravských podniků, vyplynulo, že přítomnost mykotoxinů je ve všech typech krmiv rostlinného původu zkrátka realitou. Zmínil se o tom na mezinárodním symposiu nazvaném Konzervace objemných krmiv, kterou jako doprovodný program letošního Techagra uspořádaly společnosti NutriVet, Pohořelice a Medipharm CZ, Hustopeče u Brna, ve spolupráci s Veterinární a farmaceutickou univerzitou, Brno, Mendelovou zemědělskou a lesnickou univerzitou, Brno, Výzkumným ústavem živočišné výroby, Praha – Uhříněves a Slovenským centrem polnohospodářského výskumu, Nitra.
Z hlediska obsahu mykotoxinů byly při rozborech nejvíce problematické kukuřičné siláže. Naproti tomu jetelotravní a vojtěškové siláže byly těmito škodlivými látkami kontaminovány nejméně ze všech testovaných druhů krmiv. Ke kontaminaci přitom dochází už v průběhu vegetace napadením hostitelských rostlin patogenními organismy. Během sklizňového a konzervačního procesu se již obsah mykotoxinů výrazněji nemění, ani se nesnižuje snižování. Jejich množství se naopak může zvýšit, a to v případě, kdy by siláž byla nekvalitně založena a byla by sekundárně kontaminována houbovými mikroorganismy. Na rozdíl od potravin chybí ve většině evropských států pro jednotlivé mykotoxiny a jednotlivé kategorie zvířat a krmiv maximálně přípustné koncentrace. Zjištěné výsledky se proto porovnávají s doporučenými limity publikovanými ve Spojených státech.
Základem výroby kvalitních objemných krmiv bez mykotoxinů je integrovaný systém pěstování rostlin s vhodně zvolenými prvky ochrany a dodržováním zásad správné zemědělské praxe. Záleží především na volbě optimálního stanoviště pro pěstovanou plodinu, výběru vhodné odrůdy pro konkrétní pěstitelskou oblast, vyvážené výživě či přiměřené pesticidní ochraně proti houbovým chorobám a hmyzím škůdcům. Ti totiž svou činností vytvářejí vstupní bránu pro patogeny produkující toxické látky. Neméně důležitá je také dobře načasovaná a provedená sklizeň, a neprodlený a správný silážní proces. Samostatnou kapitolou je dobře organizovaný odběr hotové siláže. Při špatném otevření a nekompaktním odběru může následně vzniknout sekundární kontaminace. Riziko nadměrného růstu houbových mikroorganismů a následné tvorby mykotoxinů lze do určité míry snížit aplikací různých protiplísňových přípravků.
Silážování trav v Kolumbii
Silážování pícnin v jihoamerické Kolumbii má zhruba padesátiletou tradici. V zeměpisné poloze, v jaké se tato země nachází, neexistují dramatické teplotní změny jako u nás, ale jen období sucha a období dešťů vyznačující se stálou teplotou. Z důvodu stálosti podnebí a vlhkosti jsou mnohem výrazněji domácí zvířata i plodiny napadány chorobami a škůdci a je nutné v mnohem větší míře používat insekticidy, pesticidy nebo antibiotika pro zvířata. Proto zde podle A. Uribe – Penalty nelze aplikovat všechny technologie, které existují v našich přírodních podmínkách.
V zemi je v současnosti pětadvacet milionů kusů dobytka. Skot se chová převážně na pastvinách. Holštýnky jsou schopny bez přikrmování obilovinami vyprodukovat tři až čtyři tisíce litrů mléka za laktaci. V lokalitách vhodných pro tvorbu sena – v nížinách – se udržují plochy s travinami a luštěninami. Míchání obou druhů pícnin zaručí zvýšení obsahu bílkovin v krmivu. Zatímco pícniny z vysokohorských oblastí obsahují mezi čtrnácti až dvaceti procenty bílkovin, v nížinách mají jen kolem devíti procent.
Produkce kukuřice na krmení je v Kolumbii také rozdílná, a to v závislosti na oblasti, ve které se pěstuje. Ve vysokých oblastech potřebuje kukuřice k dosažení zralosti 200 dnů, zatímco v nízkých oblastech se může sklízet na silážování za 85 dnů. Jde však o krmivo s nízkou koncentrací živin, nízkým obsahem bílkovin a vysokým obsahem ligninu.
Běžně se však v Kolumbii silážuje také tráva. Konzervace se provádí v momentě, kdy porost dosáhne maximální produkce a kvality. Sila se umísťují uvnitř vlastního pozemku na strategickém místě, aby doprava byla minimální.
Pro správný fermentační proces pícniny v silu je třeba dostatek nestrukturálních a rozpustných sacharidů. Pícniny z rovníkových oblastí, které jsou v Kolumbii, jich ale nemají dostatečný obsah, a proto se musí přidávat. Běžně se k tomu používá melasa v množství třicet až čtyřicet kilogramů na tunu zelené hmoty. Melasa se naředí vodou a aplikuje na vrstvy pícniny v průběhu tvorby siláže. K udusání se využívá hmotnosti traktoru , kterým se přejíždí přes hromadu píce. Po dostatečném udusání a přidání odpovídajícího množství sacharidů se hmota přikryje plastovou fólií, která slouží zejména k ochraně proti vysoké radiaci UV záření. Siláž se zatíží a nakonec se silo ohradí, aby se zamezil přístup a protržení igelitu zvířaty. Ztráty při silážování tímto způsobem jsou dost vysoké. Pohybují se kolem osmi až padesáti procent.
Co chutná koním ve Švédsku
V posledním desetiletí se zvýšil zájem o sporty související s koňmi a roste také jejich sociální význam. Podle prof. Pera Lingvalla ze Švédské zemědělské univerzity v Uppsale má z ekonomického pohledu ve Švédsku chov koní stejnou hodnotu jako například produkce prasat. Koně tam již nepatří mezi běžná hospodářská zvířata. Jsou chováni ve specializovaných chovech, které vyžadují nové strategie konzervace krmiv, krmení a logistiky.
Tradičním způsobem konzervace píce je výroba sena, které mnozí drobní chovatelé, vlastnící jednoho či dva koně preferují jako krmivo. Manipulace se senem a jeho skladování je snadné, nemění se obsah sušiny, a tak je lehké odhadnout množství, které by mělo být zkrmeno. Travní porost je ale velmi závislý na podmínkách počasí, a proto je obtížné sklízet píci v optimální fázi zralosti. Výživná hodnota a hygienická úroveň píce může být proto rozdílná v jednotlivých letech i v jednotlivých sečích.
Již několik studií však prokázalo, že koně dávají přednost silážím před senem, neboť siláž s nižším obsahem sušiny, než má seno, je pro koně chutnější. Optimální obsah sušiny v balíkované siláži pro koně je padesát procent. Při této sušině je omezen růst klostridií, balíky jsou mnohem hutnější a snižují se náklady na balení a manipulaci. Nepříznivé počasí, jehož důsledkem je plesnivění sena, již přesvědčilo mnoho chovatelů koní, aby místo sena používali senáž. Tuto možnost, ačkoliv velmi pracnou, využívá ve Švédsku polovina chovatelů koní.
