Dějiny pěstování obilnin jsou dějinami zemědělství jako takového. Rostlinná výroba vznikla jako cílevědomá výroba předchůdců kulturních rostlin.
Ze všech kulturních plodin mají v historickém vývoji lidstva nejdůležitější postavení obiloviny. Spojuje se s nimi vznik nejstarší lidské činnosti – obdělávání půdy. První lidé konzumovali obilky bez předchozí úpravy, tedy prvními „mlýny“ člověka byly jeho zuby. Samozřejmě , že obilky, které sloužily jako potrava se dnešním zrnům obilovin příliš nepodobaly, ale vývojem a cílevědomou činností člověka vznikly mnohé kulturní plodiny, mezi nimi i dnešní obiloviny. Archeologické nálezy z neolitické doby ukazují na pěstování pšenice dvouzrnky, jednozrnky, pšenice obecné, ječmene a prosa obecného.
Teprve po těchto nejstarších kulturních plodinách se začal pěstovat hrách, sója, rýže a další druhy rostlin. Způsob pěstování rostlin byl podle dochovaných nálezů velice jednoduchý. Do půdy připravené dřevěným ručním nářadím, v pozdější době jednoduchými oradly se zapravilo osivo a po dozrání se sklízelo srpy zhotovenými z dřevěné nebo parohové rukojeti a malých kamenných čepelek, v pozdějším období se používalo srpů s železnou nebo bronzovou čepelí. Zelené klasy sloužily k přímé spotřebě, kdežto zralé klasy se pražily na hliněných pánvích. Zrno bylo posléze skladováno v hliněných nádobách, proutěných koších nebo podzemních obilnicích. K přípravě potravy se obilí drtilo na kamenných drtidlech.
Bohaté archeologické nálezy zbytků kulturních rostlin dokazují vysoký stupeň rozvoje rostlinné výroby Slovanů. Zatímco od neolitu až do období stěhování národů převládalo na našem území pěstování primitivních tetraploidních a diploidních pluchatých pšenic, především pšenice dvouzrnky, zaujala od osídlení našich území Slovany první místo mezi pěstovanými obilninami hexaploidní pšenice obecná. Zemědělské nářadí doznávalo značných změn. V období Velkomoravské říše lze na našem území prokázat vývoj oradel od rádla se symetrickou radlicí k pluhu s radlicí asymetrickou. Pravý záhonový pluh s asymetrickou radlicí pak umožnil podstatně kvalitnější orbu. Železné srpy, kosy, motyky a rýče se staly v této době pravidelně používaným, běžným inventářem. Posečené obilí bylo vázáno žitnými povřísly do snopů a stavěno do panáků. K mlácení byly využívány cepy, vylušťování zrn se provádělo v dřevěných, někdy kamenných stoupách.
Z historického hlediska i luskoviny patří k nejstarším kulturním plodinám, jsou však mladší než obiloviny. Bohatší sortiment pěstovaných plodin umožňoval lépe využívat půdních a klimatických podmínek při pěstování a umožnil lépe zabezpečovat výživu obyvatel. Olejniny se u nás do konce 18. století pěstovaly v poměrně malém rozsahu, z pěstovaných to byl především mák, řepka a řepice. Velký rozsah jejich pěstování nastal po pronikání kapitalistických výrobních vztahů. Vznikem manufaktur, moderního strojového průmyslu a růstem velkých měst nastaly ekonomické předpoklady pro pěstování technických plodin mezi nimi i olejnin a přadných rostlin.
Obdělávání porostů zemědělských plodin, především obilovin od doby předhusitské až do 18. století bylo i nadále charakteristické vynaložením značného množství lidské práce i přesto, že bylo používáno stále dokonalejší zemědělské nářadí. O druzích pěstovaných plodin, typech a rozšíření zemědělského nářadí jsme informováni nejen z archeologických nálezů železných součástí nářadí, ale také z písemného a především ikonografického materiálu tohoto období.
Již v historii byla pozornost soustředěna na snahu dosáhnout maximálních výnosů a zúročit velice namáhavou práci, jež by přinášela na tehdejší dobu vysoké výnosy. Jedním ze základních opatření směřujících k tomuto cíli bylo záměrné hnojení polí. Ke zlepšení stávající úrodnosti půdy bylo využíváno hnojení popelem, hnojem, ale také rybničním bahnem.
Orba byla prováděna dřevěným záhonovým pluhem, jehož se běžně používalo až do 19. století. Osivo se vysévalo ručně z rozsívek, následně byla semena zahrnuta branami, na menších plochách motykami. Dřevěné zem. nářadí např. brány s železnými hřeby byly v té době již běžným nářadím. Také ruční nářadí bylo obohaceno o další typy motyk, srpů, kos a rýčů. V této době byla používána kosa krátká a kosa travná s hrabicí. I nadále vlastní ošetřování porostů během vegetace spočívalo ve vláčení a ručním pletí. Stejně tak i sklizeň, následné sušení a manipulace vyžadovala značné množství vynaložené ruční práce. Jedním ze základních úkonů při pěstování ozimů obilovin bylo záměrné přižínání a spásání polí hospodářskými zvířaty. Oproti předchozímu období při sklizni nenastaly žádné výrazné změny, ale povřísla se již nevyráběla pouze ručně, ale k jejich výrobě se už začaly používat i povříslovače. Na rozdíl od obilovin olejniny byly sklízeny převážně srpem a posečené rostliny se vázaly do snůpků a následně se stavěly do tzv. kapliček, odkud se po proschnutí odvážely na dřevěných vozech vyložených plachtami do stodol, kde následoval výmlat cepem a následné čištění na sítech. U olejnin, tak jako u většiny pěstováných plodin byla sklizeň velice pracná. Z olejnin naši předkové dokázali využít celou rostlinu beze zbytku. Ze semen se lisoval olej, spařené plevy byly hodnotným krmivem pro hospodářská zvířata a sláma sloužila k topení.
Roku 1770 vydala Vlasteneckohospodářská společnost pokyny k pěstování cukrové řepy, čemuž předcházel objev Margrafa z roku 1747, kdy se mu podařilo poprvé z cukrové řepy vyrobit cukr. Prakticky využil tohoto objevu jeho žák Achard roku 1786, kdy se pokusil poprvé o výrobu cukru ve velkém. Roku 1802 uvedl Achard do chodu první cukrovar v Kunerách ve Slezsku. V letech 1811 –1812 se pěstovala cukrovka v okolí Tábora, Hořovic, Žlebů, Troje, Kolína, Budějovic i jinde. Dopomáhal tomu Napoleonův zákaz (kontinentální patent) dovozu zámořského cukru. Po porážce Napoleona u Lipska byl v roce 1814 tento patent zrušen a dovoz cukru způsobil první cukerní krizi u nás, neboť tehdy zanikly některé cukrovary.
Intenzita zemědělství v 19. století byla výrazně ovlivněna nejen zavedením cukrové řepy, ale i brambor do osevních postupů. Do Evropy se brambory dostaly již v 16. století, ale zpočátku byly pěstovány jen v botanických zahradách. Teprve na začátku 18. století se začaly pěstovat jako hospodářská plodina především v Německu. Do Čech se dostaly ze Saska a jako polní plodina se pěstovaly kolem poloviny 18. století. V polovině 19. století nahrazují brambory žito v lihovarech a o něco později jsou zpracovávány ve škrobárnách.
Pěstování plodin v druhé polovině 19. století doznalo značných změn, jednou z největších byl přechod od trojpolního ke střídavému polnímu hospodaření. Výhody střídavého hospodaření oproti hospodaření úhorovému byly značné. Odstraněním úhorů se každoročně využilo všech polí a střídáním obilnin, okopanin a pícnin se lépe udržovala a obnovovala úrodnost půdy než v dřívějších soustavách. Výnosy byly zvyšovány vhodnými agrotechnickými zásahy, především používáním podmítky při předseťové přípravě půdy. Významným krokem ke zvýšení výnosů bylo zavádění nových předplodin, především okopanin a jetelovin. Dále narůstal význam semenářství a šlechtění nových odrůd , především pšenice.
Od 2.pol. 19.století byla ve větším rozsahu používána vedle statkových hnojiv i hnojiva průmyslová např. superfosfát, kostní, krevní moučky, ledky, síran amonný, kainit, draselná sůl. Ruční setí bylo nahrazeno setím pomocí řádkovacích trakařů nebo prvními řádkovacími stroji. Jako ochrana luskovin před mrazem, na který byly citlivé se používalo pohazování porostu rašelinou, kompostem nebo mechem. Během vegetace se vedle běžně prováděných operací rozšířilo ledkování, při použití ledkovačů tažených koňmi. Všeobecně byl snížen podíl lidské práce za pomoci kvalitnějších strojů, vedle přetrvávajícího mlácení cepem byly používány mlátičky, u kterých bylo nutné seřízení na výmlat jednotlivých druhů sklízených plodin. Zajímavostí je používání řepkové natě k podestýlání hospodářských zvířat, po rozemletí a smíchání s melasou se rovněž používala ke krmení. Posečené porosty luskovin byly sušeny na rohatinách a jehlanech, odkud se po ztvrdnutí semene odvážely k mlácení.
Přestože v historii zemědělství a rostlinné výroby zvlášť docházelo během vývoje ke značným změnám ve výrobních technologiích, ke zdokonalování a objevům nového nářadí a strojů, používání nových a účinnějších hnojiv, přesto i nadále bylo vynaložení lidské práce značné.
Ing. Dana Strnadová
Národní zemědělské muzeum Kačina
