Od nepaměti provázejí člověka různé rostlinné a živočišné druhy. V průběhu vývoje člověk zkoušel mnohé z nich využívat ke svému vlastnímu prospěchu, především pro vlastní výživu, případně pro krmení zvířat, která domestikoval.
Kukuřice velmi záhy zaujala člověka svými vlastnostmi a stala se významnou plodinou.
Postupně, jak narůstal zájem o využívání kukuřice člověkem, stávala se kukuřice objektem zkoumání a zdokonalování. Nejprve nevědomky – výběrem nejlepších palic a výsevem zrn z těchto palic v dalším vegetačním období, ale posléze zcela cíleným výzkumem a používáním celé řady metod. Výsledkem těchto postupů bylo především zvýšení úrod této plodiny a také možnost rozšíření pěstování do takových oblastí, kde dříve pěstování kukuřice nebylo možné vzhledem ke chladu, kterému původně teplomilná plodina nebyla přizpůsobena. V současné době si nelze moderní zemědělskou výrobu bez této plodiny představit.
O postavení kukuřice nerozhodoval však pouze vývoj výnosových parametrů a délky vegetační doby.V úzké souvislosti s těmito vlastnostmi nastalo intenzívní zkoumání způsobů pěstování a také využívání produktů, jež kukuřice poskytuje. Samozřejmě, že s tímto studiem bylo potřeba objasnit a zodpovědět celou řadu dalších souvisejících otázek a nalézt nejlepší řešení v daném stupni znalostí a technických možností. Mám tím na mysli rozvoj nejen šlechtitelských metod, ale i vývoj technických prostředků a technologií pro výsev, sklizeň, skladování a uchování produktů, stejně jako rozvoj chemického průmyslu dodávajícího přípravky pro ochranu proti škodlivým činitelům jak při pěstování kukuřice, tak i při skladování produktů. Všechny tyto znalosti mají za cíl co nejefektivnější využívání kukuřice jako zemědělské plodiny. Nelze však pominout ani to, že všemi těmito znalostmi a postupy se kukuřice stala významným prvkem obchodu a točí se kolem ní „kolotoč peněz“ v širokém slova smyslu.
Využívání genetického potenciálu kukuřice je jistě i v současné době v různých zemích různé. Tato různost může souviset se stupněm znalostí, co tato plodina pro úspěšné pěstování a využívání potřebuje, avšak v době informační dostupnosti to asi nebude hlavní důvod existujících rozdílů v úrovni pěstování. Spíše lze tyto rozdíly vysvětlit ekonomickými možnostmi, a to nejen odlišnostmi v jednotlivých zemích, ale současně i mezi jednotlivými pěstiteli.
Jsem toho názoru, že v České republice bylo a je pěstování kukuřice a využívání jejích produktů na vysoké úrovni. Lze jednoznačně říci, že úroveň znalostí všech, kteří se kolem kukuřice pohybují je velmi dobrá. Dokonce se může zdát, že pěstitel a zpracovatel je v jistém smyslu zavalen nabídkami na zdokonalení své technologie – počínaje nabídkou hybridů, strojního vybavení, chemických prostředků, a tak dále. Nejsem si jist, zda tomu odpovídá poptávka při odbytu vypěstovaného produktu, případně navazujících komodit.
Výsledkem působení rozličných faktorů je, že průběhu minulého desetiletí poklesla plocha pěstování kukuřice v České republice přibližně o 25 % a činí nyní něco kolem 280.000 ha, s tím, že tento pokles je především ve snížení objemu pěstování kukuřice na siláž – o téměř 35 %. Naopak, oproti stavu před deseti lety vzrostla plocha kukuřice na zrno včetně technologií CCM, LKS apod. na přibližně 54.000 ha.
Jisté je, že dále budou vyvíjeny nové hybridy, nové metody pěstování a zpracování, nové chemické přípravky a nové mechanizační prostředky. Tento vývoj je finančně velmi nákladný a jeví se, že podíl českých firem se ve všech těchto oblastech snižuje. Přesto, že složitý vývoj s odbytem mléka a hovězího masa staví letos před zemědělce nesnadné otázky, kukuřice zůstane důležitou plodinou ve struktuře zemědělské výroby.
Dr. Jaroslav Poruba, CSc.,
CEZEA – šlechtitelská stanice, a. s.
