Již dlouho jezdívám díky své profesi po české a moravské (dříve občas i slovenské) krajině a přes dvacet let se každé jaro i léto toulávám jedním krásným koutem ve středním Povltaví poblíž vodní nádrže Slapy.
Kraj je tam malebný - menší pole, mírné kopečky, sem tam lesík. Je to příjemné pro oko, ale ne příliš vhodné pro hospodaření. Navíc půda není nijak úrodná, kamení je hodně, vody bývá málo. Přesto, za dob vlády jednotného zemědělského družstva (musím psát pravdivě, i když se to někomu možná nebude líbit), bývaly všechny pozemky navzdory členitému terénu slušně obdělávány. Svým dcerám, křtěným Vltavou přímo v centru Prahy, jsem tak mohla ukázat, jak vypadají pšenice nebo ječmen a dokonce i žito a oves, jak kvete a zraje řepka, i když moc nevoní, co jsou vojtěška a jetel a že v betonové jámě je uložena kukuřice, kterou mají rády kravičky. V botanice se ale moc neprocvičily. Plevele, zvláště ty velké, které se dají snáze poznat, se běžně nevyskytovaly.
Nyní jsou moje dcery dospělé. Jdou vlastní cestou, pro výlety si našly jinou společnost, do míst svého dětství se už téměř nevracejí a zemědělské produkty vidí nejraději na talíři. Až loni byla jistá příležitost trávit víkend s rodiči a protože zvyk je zvyk, cíl cesty byl jasný. Pohled z auta potom velmi rozpačitý. Řepku poznaly bezpečně, s tím malým a řídkým si jisté nebyly (že by ječmen) a to, čeho bylo hodně skoro všude v souvislých porostech, prý určitě nikdy nejedly. Měly pravdu. Byla to chundelka metlice. V silážním žlabu se povalovaly páchnoucí zbytky a nelibá vůně se linula i z toho, co teklo od kravína přes celou silnici a končilo v poli (ještě že ne v potoce).
Místní zemědělské družstvo vyřešilo většinu restitučních nároků tak, jak si to původní majitelé půdy přáli. Pozemky jim vrátilo. Někdo se potom s družstvem dohodl, takže úplně nezaniklo, někdo začal hospodařit, často ovšem bez vybavení a základních znalostí (příkaz: „mám tam nějaký plevel nebo broučky, něčím to postříkejte“, nebyl bohužel ojedinělý), jiný dal přednost spekulacím. Jde o rekreační oblast blízko Prahy, z toho by mohlo něco kápnout…
Kdo nyní zná podrobnější informace o skutečných vlastnících oné půdy ležící zjevně ladem nebo jenom v ledabylé péči? Prodeje cizincům přes českého prostředníka, podivné pronájmy - to jsou situace, které ostatně nastávají i v jiných oblastech naší republiky. Jisté je, že tvář onoho místa se výrazně změnila, podle mého názoru k horšímu. Skoro se bojím, co tam uvidím letos. Možná bych měla jet raději k moři.
Dušana Hofmanová
