Přirozené lesy ve střední Evropě patří k velmi stabilním ekosystémům. Tyto přirozené lesy jsou charakteristické prostorovou, věkovou i prostorovou skladbou s bohatou druhovou rozmanitostí. Přeměna na hospodářské lesy, které jsou charakteristické většinou stejnověkými monokulturami, bez ohledu na specifické podmínky stanoviště, uskutečněná přibližně před třemi sty lety, výrazně snížila stabilitu těchto lesních ekosystémů.
Poslední výrazným zásahem byly intenzivní a permanentní průmyslové exhalace, které jednak v celých rozsáhlých oblastech způsobily rozpad a zánik lesních porostů (např. Krušné Hory, Jizerské Hory, Krkonoše), jednak snížily jejich stabilitu, a to jak proti abiotických faktorům (vítr, sníh, námraza, sucho), tak i proti biotickým faktorům (hmyz, obratlovci, houby). V současné době se hodně diskutuje o novém fenoménu, který může ještě výrazněji zasáhnout do stability našich lesních ekosystémů. Nechme stranou však obecné teorie o globálních klimatických změnách a podívejme se, jak možný nárůst teplot z pohledu 10 let může ovlivnit rozvoj poškození lesů biotickými činiteli.
V uplynulém desetiletí byla podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu průměrná teplota v České republice v průměru o 0,7°C vyšší než v období 1961 – 1990. Kolísání v jednotlivých letech v posledním desetiletí je patrné z grafu 1. S výjimkou roku 1991, který je srovnatelný s normálem, a roku 1996, který byl abnormálně chladný, všechny ostatní roky byly výrazně teplejší než dlouhodobý normál.
Graf 1 Průměrné roční teploty v devadesátých letech
Druhou, velmi významnou veličinou, ovlivňující zdravotní stav lesa, jsou srážky. Z grafu 2 je patrné, že srovnatelné s dlouhodobým normálem byly roky 1996, 1998 a 2000. Nadnormální pak byly roky 1995 a 1997. Právě na roku 1997 si ale můžeme udělat správný obrázek o srážkách, které jsou jednak plošně značně nerovnoměrné, a co je mnohem důležitější, nerovnoměrné i v čase. Právě rok 1997 má každý ještě v živé paměti. Tehdy došlo k rozsáhlým přívalovým dešťům v červenci, po nichž následovaly rozsáhlé povodně na velké části Moravy. Takovéto srážky nejenom že nemají žádný pozitivní význam, ale znamenají i vážný destabilizační faktor. Z tohoto pohledu je pak možné hovořit o suchém desetiletí, projevující se obecně snížením hladiny spodní vody.
Graf 2 Průměrné roční úhrny srážek v devadesátých letech
Jakým způsobem ovlivňují zvýšené teploty a snížené srážky rozvoj biotických škodlivých činitelů? Rozeberme si to na příkladu hmyzích škůdců. Teplota v tomto případě ovlivňuje zejména škůdce. Urychluje jejich vývoj, což ve svém důsledku může mít vliv na zmnožení generací v roce nebo rozšíření areálu škůdce (posun některých teplomilných druhů více na sever nebo uchycení některých zavlečených druhů). Voda, jako velmi důležitý faktor, bez kterého se rostliny neobejdou, obecně snižuje vitalitu a tím i možnost obranných reakcí. Při nedostatku vody se mimo jiné nedostává do rostliny dostatek živin a klesá asimilace.
Hmyzí škůdci způsobují v našich lesích každoročně více či méně rozsáhlé škody. Spektrum hmyzích druhů, které se na poškození porostů podílí, je značně rozmanité a v průběhu jednotlivých let i proměnlivé, přičemž na jejich aktivizaci i rozšíření se velmi významně mohou podílet i klimatické změny. Obecně můžeme jednotlivé druhy rozdělit do následujících skupin:
I. druhy vyskytující se na celém území, každoročně způsobující značné škody na rozsáhlém území
II. druhy vyskytující se na celém území, škody však jsou způsobovány nepravidelně, avšak může vést i k destrukci porostů
III. druhy vyskytující se na velkých rozlohách, přemnožení bývá nepravidelné, na menších nebo i relativně velkých plochách, význam poškození menší, nevede k destrukci porostů
IV. druhy vyskytující se pouze lokálně, k poškození dochází pouze zcela výjimečně a na relativně omezeném území
V. druhy pro dané území zcela nové, zavlečené; potencionálně však mohou působit škody na lesních porostech
VI. druhy pro dané území zcela nové, zavlečené, u kterých se však nepředpokládá jejich škodlivé působení v lesních porostech
Do první skupiny můžeme zařadit obecně známého kůrovce lýkožrouta smrkového (Ips typographus), který do našeho podvědomí vstoupil mimo jiné např. mediálně známou causou v NP Šumava. Právě u tohoto druhu zvýšené teploty umožňují zmnožení generací. Za normálních podmínek má 2 generace do roka (ve vyšších, chladnějších polohách pouze jednu), avšak v uplynulém desetiletí měl pravidelně tři a pouze v nejvyšších polohách 2. Co to znamená je možné posoudit z následující tabulky. Pro úplnost je nutné ještě konstatovat, že množství brouků potřebných pro zahubení jednoho smrku, na kterém se lýkožrout smrkový vyvíjí, je závislé jednak na prostorovém rozmístění lýkožroutů na smrku, jednak na vitalitě stromu a následně na jeho schopnosti obranných reakcí. K úhynu stromu dochází v důsledku přerušení vodivých pletiv, ke kterému dochází při žíru larev. Jejich chodby, orientované kolmo na osu kmene, způsobují toto přerušení vodivých pletiv a následný úhyn smrku.
Graf 3 Objem evidovaného kůrovcového dříví na smrku a borovici v devadesátých letech a Langův dešťový faktor
Pozn.: Objem napadeného borového dříví v grafu byl z praktických důvodů desetinásobně zvětšen. Langův dešťový faktor zobrazuje poměr srážek a průměrnou teplotou pro vegetační období, takže lépe vypovídá o skutečném průběhu počasí ve vztahu k rostlině.
Obranné reakce jsou limitujícím faktorem, protože obsazování kmene lýkožrouty a jejich distribuce na kmeni je řízena produkcí agregačních feromonů. Množství zahubených lýkožroutů v důsledku obraných reakcí může pravděpodobně kolísat od několika desítek až po několik stovek (v mimořádných případech se může pohybovat i mimo tyto limity). K úhynu smrku dochází však teprve tehdy, jsou-li obranné reakce smrku překonány. Pak může teoreticky pro vlastní zahubení smrku postačovat i pouhých několik desítek až stovek úspěšně založených požerků, koncentrovaných do místa, kde došlo k úspěšnému ataku samci a následné produkci agregačních feromonů, které přilákaly další samce a následně i samice. Právě v souvislosti s produkcí agregačních feromonů, které se u kůrovců vyvinuly právě s ohledem na intenzivní hromadný nálet na smrky, však dochází k situaci, kdy na odumřelých smrcích nalézáme často až několik tisíc závrtů. (Pro příklad: při počtu 1 závrt na 1 dm2 (silné napadení) a při rovnoměrném napadení se na kmenu o výšce 22 m a středovém průměru 22 cm (průměrný kmen) při poměru pohlaví 1 samec : 2 samicím nachází 4 500 lýkožroutů smrkových; není však výjimkou, kdy při kalamitním přemnožení nalezneme na kmeni i mnohem více lýkožroutů.)
Tab. 1 Možnosti potenciálního růstu populace lýkožrouta smrkového (v tis. brouků) – mortalita 90 %
Počet brouků rodičovské generace 1. generace 2. generace 3. generace
1 4 16 64
2 8 32 128
3 12 48 192
4 16 64 256
5 20 80 320
6 24 96 384
Pozn.: U rodičovské generace je brán poměr pohlaví 1 samec : 2 samicím; 1 samice vyklade v průměru 60 vajíček; poměr vylíhlých brouků je 1 : 1.
Vzhledem k tomu, že lýkožrout smrkový patří mezi nejvýznamnější škůdce našich smrkových lesů, je mu věnována i potřebná pozornost, a proto při řádném hospodaření, při uplatnění včasných a důsledných obranných zásahů, můžeme jeho rozvoj eliminovat a pak nemusí početnost tohoto škůdce zcela jednoznačně kopírovat výkyvy počasí.
Do druhé skupiny můžeme obecně zařadit totální defoliátory jehličnatých porostů, jako je např. bekyně mniška (Lymantria monacha). Při svém přemnožení může rozvrátit porosty na rozsáhlých územích, jak jsme tomu byly svědky ve 30. letech u nás nebo v 80. letech v Polsku a Německu. Vliv klimatických výkyvů je zde diskutabilní. Je však jistě zajímavé, že ačkoliv se na našem území dlouho nevyskytoval, tak právě v polovině 90. let bylo na několika lokalitách zaznamenáno přemnožení na více než 20 tis. ha, kde musely být provedeny letecké zásahy insekticidy.
Třetí skupinu z našeho pohledu nejlépe reprezentují některé druhy motýlů, jejichž housenky ožírají listí různých dřevin, v tomto případě nejčastěji dubů. Typickým teplomilným zástupcem je bekyně velkohlavá (Lymantria dispar). Je to nejvýznamnější defoliátor dubových porostů v jižní a jihovýchodní Evropě. Ve střední Evropě nalézá svou severní hranici hospodářských škod. U nás se velkoplošně přemnožuje na jižní a jihovýchodní Moravě a lokálně i v teplejších oblastech Čech. Gradace tohoto druhu na našem území jsou zcela jednoznačně svázány s klimatickými podmínkami. Právě v 90. letech došlo k jedné z nejrozsáhlejších gradací tohoto druhu u nás v posledních desetiletích (1992 – 1994, celkem napadeno více než 12 000 ha), a to i v lokalitách, kde se zpravidla neobjevuje zdaleka na tak velkých plochách (střední, severní a východní Čechy).
Graf 4 Škodlivý výskyt bekyně velkohlavé v devadesátých letech
I ve IV. skupině můžeme nalézt druhy výrazně vázané na klimatické změny. Zde můžeme uvést jako příklad lýkožrouta vrcholkového (Ips acuminatus) a krasce borového (Melanophila /=Phaenops/ cyanea). Oba tyto druhy, běžně se vyskytující ve středně starých a starších borových porostech na celém území našeho státu, se v uplynulých padesáti letech škodlivě téměř neprojevovaly. Teprve v polovině 90. let došlo v souvislosti s vláhovým deficitem, který ovlivnil vitalitu porostů, k značnému nárůstu populační hustoty těchto škůdců. Vliv na nárůst populace měly také nadprůměrné teploty ve vegetačním období, které urychlily jejich vývoj. Oba druhy je možné charakterizovat zcela jednoznačně jako teplomilné. To vše se projevilo rozpadem borových porostů zejména na jihozápadní Moravě (Třebíčsko, Znojemsko), kde v r. 1995 bylo vytěženo více než 100 tis. m3. Stejně rychle, jak gradace začala však také skončila. Přispěly k tomu jednak důsledně prováděné asanační těžby, jednak méně příznivé počasí (graf 3).
Zvláštní pozornost je nutné věnovat nově zavlečeným druhům. Rozšiřování organismů po zeměkouli probíhá odedávna. Příčiny tohoto rozšiřování můžeme spatřit ve dvou faktorech. Jednak je to obchodování různým rostlinným materiálem (osivo, sazenice, dřevo apod.), resp. pohyb lidí vůbec, přičemž společně s tímto rostlinným materiálem jsou zavlečeny druhy, vázané na tento materiál. Druhá možnost, jak se mohou organismy šířit, je spojena právě s klimatickými změnami, resp. s dlouhodobými výkyvy počasí, kdy se původní areál druhu zvětšuje, tak jak jsou v souvislosti např. s vyššími teplotami vhodné podmínky i mimo původní areál druhu. Takto se k nám šíří v poslední době některé teplomilnější druhy z jižní Evropy. Tento postup je zpravidla pozvolný a kolikrát si ho ani řádně neuvědomujeme.
Nejčastější je však kombinace obou uvedených způsobů. Druh je zavlečen člověkem do nového areálu (např. ze Severní Ameriky do Evropy nebo obráceně) do klimaticky vhodných podmínek, kde se adaptuje na novou hostitelskou dřevinu. Z tohoto původního nového areálu rozšíření se pak šíří dále, až postupně obsadí celý vhodný areál, kde nachází vhodné podmínky pro svůj život.
Z druhů, které byly v posledních deseti letech zavlečeny i na naše území je možno zmínit jako příklad následující druhy motýlů:
Klíněnka jírovcová – Cameraria ohridella (jírovec maďal, javor klen)
Klíněnka akátová – Phyllonorycter robiniellus (trnovník akát)
Vzpřímenka – Parectopa robiniella (trnovník akát)
Molovka – Argyresthia thuiella (zeravy)
Molovka – Argyresthia trifasciata (šupinojehlicové jalovce)
Makadlovka – Coelotechnites piceaella (smrky)
Klíněnka lipová – Phyllonorycter issikii (lípy)
Klíněnka – Phyllonorycter leucographellus (zimolez)
Je až překvapivé, kolik nových druhů se v relativně krátkém období u nás objevilo. Svoji roli sehrálo zcela jistě i extrémní počasí s nadprůměrnými teplotami a značným vláhovým deficitem.
Výše uvedené druhy můžeme zařadit do skupin V. a VI. Do V. skupiny můžeme zařadit klíněnku jírovcovou a pravděpodobně i klíněnku lipovou, které můžeme za určitých podmínek vidět i z lesnického hlediska jako potencionální škůdce. U klíněnky jírovcové, která se již několik let vyskytuje v nižších a středních polohách na celém našem území je zřejmý její význam v oborách, kde negativně ovlivňuje plodivost jírovců, což výrazně snižuje úživnost pro zvěř. Zatím nebyly prokázány úhyny jírovců v důsledku několikaletých opakovaných žírů, avšak do budoucna nelze ani toto zcela vyloučit, i když to není příliš pravděpodobné. O vlivu klíněnky lipové zatím nemáme z našeho území dostatečné informace, ale za určitých podmínek by mohla ohrozit lípy, na kterých minuje podobně jako klíněnka jírovcová na jírovcích. Obdobně by mohla za určitých podmínek být nebezpečná i makadlovka Coelotechnites piceaella na smrku (zejména na smrku pichlavém), a to především v mladších porostech. Ostatní druhy mají význam spíše ve městské zeleni nebo na zahrádkách a v lesnictví nebudou působit žádné problémy a můžeme je zařadit do skupiny VI.
Z uvedeného přehledu vyplývá, že klimatické změny, o kterých se stále častěji hovoří, mohou aktivovat i škůdce zatím zcela nevýznamné, případně mohou způsobit rozšíření i nepůvodních druhů škůdců. Proto je třeba vše bedlivě sledovat, vyhodnocovat a přijímat opatření k zamezení jejich negativního působení.
Petr Zahradník
