Rakousko aneb podobnost čistě náhodná
S jistou nadsázkou lze říct, že obdobně, jako nám je Rakousko blízké historicky, rozlohou, počtem obyvatel, ale z velké části také strukturou zemědělské produkce, bude nám na straně druhé vzdálené co by spojenec na evropském trhu zemědělské produkce. Důvod je prostý. Obecně vnímaná blízkost je bohatě vyvážena vzájemnou konkurencí.
Rakousko sice patří datem vstupu (1995) k nejmladším členům Evropské unie, avšak tradice jeho smluvních integračních snah sahají až do roku 1972, kdy jako člen ESVO uzavřelo s ES Dohodu o volném obchodu průmyslovými výrobky. Již tehdy bylo ale pro rakouskou obchodní politiku příznačné, že z volného obchodu bylo vyloučeno zemědělské a potravinářské zboží. To se nakonec Rakousku po jeho vstupu do EU „vymstilo“ poměrně drsným vystřízlivěním ze společného trhu EU, od kterého očekávalo – konečně stejně jako česká zemědělská veřejnost – především subvenční výhody. Místo toho nastalo otevření konkurenčnímu evropskému trhu a zejména pak pokles cen zemědělské produkce.
Hlavní problém rakouského zemědělství tkví v jeho přírodních a strukturálních zvláštnostech, které byly tradičně podporovány uzavřeností trhu a vysokou mírou státní podpory. Pro rakouské zemědělství je i v porovnání s ostatními členy Evropské unie příznačný vysoký podíl oblastí se zhoršenými podmínkami pro zemědělskou produkci (více než polovina rozlohy země je ve výše položených oblastech), nevýhodnou strukturou zemědělských podniků ve prospěch malých a středních farem (přes dvě třetiny farem má rozlohu do 30 ha) a pak vysokým podílem farem obhospodařovaných formou vedlejší výdělečné činnosti (přes 90 % rodinných farem).
Tento stav přirozeně prodražoval výrobu, která konečnou cenou nebyla schopna konkurovat ani jinak vysoce subvencovanému trhu Evropské unie. Například těsně před vstupem do EU (1994) dosahovala úroveň ochrany, měřená ekvivalentem produkčních subvencí (EPS), v Rakousku 61 % hodnoty výrobku proti 49 % průměru v EU (ve stejnou dobu dosahoval EPS v České republice méně než třetinu rakouské úrovně).
V tomto smyslu se jeví výchozí pozice českého zemědělství před vstupem do EU o něco lepší, než byla rakouská před pěti lety. Nicméně, na společném evropském trhu se setkají dvě - produkční strukturou i kapacitou - velice blízké trhy, kterým bude souzeno soupeřit o spotřebitele především cenou a kvalitou.
Rakousko však dnes může být v mnoha směrech České republice také dobrým příkladem, zejména pokud jde o hledání míry obezřetnosti při vyjednávání o vstupu do EU tak, aby se vyhnula pokud možno adaptačnímu šoku. V tomto smyslu lze jen podpořit ozdravné tendence ve strukturálních změnách a růst ekonomické výkonnosti a konkurenční schopnosti.
