Česká republika má jednoznačnou bilanci příjmů a výdajů vody. Máme jen tu vodu, která na naše území naprší - od sousedů k nám prakticky žádná voda nepřitéká (snad s malou výjimkou říčky Stěnavy v Broumovském výbežku, která pramení v Polsku, jenže naším územím jen proteče a vrací se zpět do Polska). Česko je tedy jakousi "střechou Evropy" a proto právě na našem přístupu k problematice čisté vody záleží, jakou vodu Evropě předáváme.
České zemědělství by podle slov ředitele VÚZE Tomáše Douchy, pronesených v rozhovoru pro ČTK, mělo kromě orientace na rozvoj tradiční zemědělské produkce plnit i krajinotvorné a ekologické funkce. Jedna z variant, jak naplnit tuto vizi spočívá v tom, že by zemědělství ČR mělo přispět k hospodaření s vodou, zejména aktivním přístupem k zajištění její čistoty a obnovou retenčních schopností území.
Zemědělství (včetně lesního hospodářství) je zpravidla prvním potenciálním znečisťovatelem vody v její pramenné oblasti. Jeden z předpokladů této vize - byť stylem "z nouze ctnost" - naplňujeme již nyní: v porovnácí se zeměmi EU to je superekologický přístup v několikanásobně nižší spotřebě průmyslových hnojiv a ostatní "chemie". Tím méně splachů a reziduí pak posíláme všem sousedům.
Koncepce zachování čisté vody odtékající ze zemědělsky využívané krajiny by proto mohla být závažným argumentem pro jednání s EU a pro pootevření měšců z podpůrných fondů EU. Bylo by proto dobré, kdyby tuto koncepci a argumetaci vzali za vlastní všichni, kteří řeší konkrétní projekty a vize vztahující se k zemědělskému hospodaření v krajině a také ti, kteří je realizují a kteří v konečné (a časově nejdelší) fázi v krajině hospodaří a budou hospodařit.
Břetislav Koč
