Je obecně známo, že naše zemědělství a potažmo i rostlinná výroby prošla v období transformace složitým vývojem. Promítlo se to mimo jiné i do poklesu výnosů polních plodin, které v posledním desetiletí v podstatě stagnují a jsou o jednu třetinu až jednu polovinu nižší v porovnání s průměrem Evropské unie. Produkční potenciál naší půdy a rostlinné výroby výrazně převyšuje naši potřebu a jak se někdy traduje, Českou republiku by v podstatě stačily uživit naše nejpříznivější územní oblasti, to jsou Polabí a Haná. Jinými slovy, má-li být tohoto našeho produkčního potenciálu plně využito, musíme mít možnost část naší produkce exportovat. Jak je známo, s ČR se podle materiálů EU během několika příštích let jako s významným exportérem zemědělských komodit počítá, takže nevyužití našich přebytků by nemělo hrozit.
Z těchto pohledů lze soudit, že bychom měli více směřovat přece jen k intenzivnější rostlinné výrobě, a to nejen v nížinách, ale vzhledem ke klimatickým změnám (globální oteplování) by intenzita měla jít i do středních poloh (400 - 650 m n. m.), které nás v budoucnu mohou dokonce „držet“ více než nížiny, jež by bez závlah jen obtížně dosahovaly přijatelných ekonomických výsledků. To ovšem bude vyžadovat urychleně změnit situaci v mnoha směrech. Mnohde například hospodaříme na vrub budoucnosti, kdy z polí sklizněmi odvážíme více živin, než tam dodáváme v minerálních i organických hnojivech. Čím déle budeme tuto situaci prodlužovat, tím to pro nás bude dražší. Je ovšem třeba uznat, že v mnohých podnicích nejsou na nákup vstupů nyní finance.
Zřejmě i v rostlinné výrobě platí, že „když něco dělám, tak pořádně“, jinými slovy spíše intenzivně, abych dosáhl vyšších výnosů. Pouze vyšší výnosy „ředí“ náklady na jednotku produkce (nízké výnosy jsou drahé) a tzv. práh rentability, resp. ekonomické výnosy, kdy koruna vložená do nákladů přináší nejvíc, jsou v důsledku zvyšování cen vstupů a téměř stagnace výkupních cen nyní podstatně vyšší než hodnoty uváděné před šesti až osmi lety. Je ovšem třeba podotknout, že v mnoha případech hospodaříme stále ještě v předreformní struktuře, že k žádoucí restrukturalizaci stále ještě nedošlo, i když o ní nepřetržitě hovoříme a píšeme. Před lety to trefně vystihl Ing. Doucha, ředitel VÚZE, že „všichni dělají všechno a všichni jsou chudí“. Prostě přesun pěstování jednotlivých plodin do pro ně nejpříhodnějších oblastí nás stále ještě čeká. Je přece známo, že ekonomicky nejvýhodnější je pěstovat jednotlivé plodiny tam, kde již tzv. základní výnos (bez hnojení apod.) je nejvyšší. Ukazuje se také, že větší část nákladů je spjata více s plochou půdy než s výší výnosů - náklady na zpracování půdy, setí atd. jsou stejné při výnosu například obilnin čtyři nebo sedm tun z hektaru.
Intenzivní rostlinnou výrobu nemohou zajistit izolovaně jen výkonné odrůdy, úroveň hnojení a ochrana porostů, ale vyváženost všech faktorů, kvalitní a včasné provádění všech agrotechnických zásahů, tedy určitá agronomická disciplína, která bohužel leckde pokulhává. Od tzv. skalních ochránců životního prostředí stále slyšíme, že čím vyšší intenzita rostlinné výroby, tím jsou i větší škody na přírodních zdrojích, podzemních vodách, krajině apod. Zemědělci jsou často i nyní označování za největší škůdce životního prostředí. Zahraniční studie z posledních let však již potvrzují, že nezáleží na intenzitě jako takové, ale na systému hospodaření na půdě (dělení dávek dusíku, nepříliš vysoké jednorázové dávky chlévského hnoje, kejdy, zaorávka jetelovin koncem srpna atd.). I u nás je již výsledků výzkumu a zkušeností prvovýroby dostatek pro podrobnější zhodnocení intenzity rostlinné výroby z hlediska širších souvislostí.
Jako protipól intenzity je často prvovýrobě doporučována extenzifikace rostlinné výroby, zvláště v méně příznivých polohách. Nutno však mít na zřeteli, že i tzv. extenzifikace musí vynášet, přinést menší zisk, alespoň několik procent rentability. Jinak ji totiž zemědělci - prvovýrobci odmítnou. Jen z dotací nelze dlouhodobě prosperovat. Ve vyšších méně příznivých polohách musí stát zemědělská výroba přirozeně na výrobě živočišné, na plném využití trvalých travních porostů a zvláště pastvy. Jedině tak můžeme zajistit co nejvíce celoplošné zemědělství, mj. i z důvodů sociálních, osidlovacích, krajinářských apod. Vždyť každý přece ví, že jaké je zemědělství, taková je i krajina, a lepší nějaké zemědělství než žádné. Určité, dosud nevyužité možnosti představuje do budoucna také pěstování alternativních rostlin pro průmyslové a nepotravinářské využití.
Závěrem lze shrnout, že předpokladem ekonomicky úspěšné rostlinné výroby je především rozumná restrukturalizace, přesun pěstování plodin do pro ně nejvhodnějších podmínek a rozumná intenzita výroby se snahou dosahovat vyšších výnosů, nikoliv rekordních za každou cenu. To vše samozřejmě při respektování vývoje na trhu a větší konkrétní pomoci marketingu prvovýrobcům (a v předstihu), než je tomu dosud.
Doc. Ing. František Vrkoč, DrSc.,
Výzkumný ústav rostlinné výroby,
Praha – Ruzyně
