Rozhodnout, co bude v několika příštích letech výhodné pěstovat, je v současnosti velmi obtížné. To vědí ostatně všichni zabývající se rostlinnou výrobou. V mnoha zemědělských podnicích hledají náhradu za plodiny, které nedávají ekonomický výnos a pro něž není na trhu dostatečné uplatnění. Hlavní otázkou při tom pravděpodobně je, jak velké riziko je ještě únosné podstoupit, když se začíná s něčím novým.
Před patnácti nebo dvaceti lety jsem navštívila jedno zemědělské družstvo na jižní Moravě. Jela jsem tam kvůli plodině, která byla velkou zajímavostí nejen na poli, ale i v jídelníčku. Byla to sója. Porosty byly pěkné, výsledky taky, co ale se surovinou, kterou nikdo nezpracuje. Přestože se tehdy více hledělo na jiné věci než na ekonomiku podnikání, pěstování sóje se u nás neujalo.
Sóji u nás nemusí být zima
Je pravdou, že sója je v zásadě teplomilná plodina. Kukuřice ale vlastně taky a přece se její pěstování díky novým hybridům v poslední době rozšiřuje do drsnějších vyšších poloh. Možná, že právě tato zkušenost byla pro pracovníky Zemědělské agentury, s.r.o., prvním impulsem pro navázání spolupráce s kanadskou šlechtitelskou a semenářskou firmou Semences Prograin Inc., která šlechtí sóju pro ne právě teplé podmínky kolem kanadského Quebecu. Výsledkem je registrace dvou kanadských odrůd sóje – Korady a OAC Vision, a tudíž možnost pěstovat tuto plodinu i u nás. První zkušenosti již existují. Loni kanadskou sóju vyzkoušelo 60 pěstitelů celkem na 1160 ha a letos to bude podle smluvních dodávek osiva plocha dvojnásobná.
Důležité je umět a mít systém
Žádný učený z nebe nespad, praví přísloví a praxe to potvrzuje. Podle paní Philippe Leméter z firmy Semences Prograin, která na prvních jarních seminářích podrobně seznamovala naše pěstitele s agrotechnikou sóje, potřebuje kanadský farmář tři až čtyři roky, aby se sóju naučil pěstovat. V oblasti Quebecu to je také „nová“ plodina. Za patnáct let, po kterých ji tam pěstují, se mnohé změnilo. Rozšířily se pěstitelské plochy a výnos stoupl téměř dvakrát díky lepším (přizpůsobivějším) odrůdám a díky propracovanějšímu pěstitelskému systému, který postupně zvládá stále více pěstitelů.
Společnost Zemědělská agentura také vsadila na systém, a to nejen po vzoru Kanady, ale i na základě dřívější úspěšnosti jiných domácích systémů (vzpomeňme třeba pěstování řepky). Vše začíná smlouvou s pěstitelem. Ten má zaručenu dodávku kvalitního osiva, včetně inokulantu (bez inokulace osiva příslušnými kmeny hlízkových bakterií není u nás možné sóju pěstovat), poradenský agronomický servis v průběhu vegetace a odkoupení sklizně v ceně, která se mění podle světové ceny a je zvýšena o příplatky za jakost. Omezeně je možná protidodávka sóje upravené pro krmení. Právě ona koncovka je velmi důležitá, protože dává pěstiteli určitou jistotu odbytu. Takže potom je důležité mít výsledek – ekonomický výnos.
