Vinařský rok 2000 vejde do historie jako jeden z nejlepších v tomto století. Pamětníci tvrdí, že za uplynulých 30 let nebyla šťáva z vinných hroznů tak sladká jako v roce milénia. A přece, až na pár výjimek, vinaři ze sladkých hroznů nezbohatnou, jak napsal slovenský list Pravda.
Úroda hroznů z prořídlých a přestárlých vinic činí slaboučké průměrné čtyři tuny z hektaru. Zatímco Rakušané přijímají opatření, aby omezovali růst výroby, my už dávno nejsme soběstační v tom, co bylo po 2000 let pýchou Slovenska, hlavně však Bratislavy a jejího malokarpatského okolí. Vinohrady - a stačí pohledět na některé vinice za hlavním městem - jakoby ani pána neměly. Mají, jenže mnozí z nich kašlou na vinohrady a čekají na chvíli, kdy je přemění na stavební pozemky a stonásobně zhodnotí.
Jinde se noví hospodáři po vydání vinic z družstev rychle nabažili dřiny ve vinici a jiní, co bojovali o vinice do poslední chvíle, zase doplatili na žebrácké ceny od zpracovatelů. Zeptejte se, kolik vinařů z okolí Pezinku ztratilo nervy a už dávno neprodává hrozny do neúspěšně zprivatizovaného Malokarpatského vinařského podniku. Ze slovenských hroznů se stále více těší čeští vinaři. Malokarpatská vinná cesta není trasou bohatých a sebevědomých vinařů z rakouského Burgenlandu, německého Porýní či francouzské Champagne. Je to trasa krajem, který za deset let více ztratil, než získal. A na věci příliš nezmění ani výjimečný rok 2000. Vinice jsou jinde symbolem prosperity a kulturnosti, ale u nás symbol ztraceného desetiletí.
