Rozhovor s Ing. Pavlem Růžkem, CSc., z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně směřoval k šetrnějšímu způsobu hospodaření na zemědělské půdě, zejména v oblasti jejího zpracování a výživy a hnojení rostlin, a to také v souvislosti s připravovanou Zelenou dohodou. Podle tohoto odborníka je stěžejní propojit dohromady školství, výzkum, poradenství i farmáře, kteří by ze vzájemné vazby vytěžili praktické odpovědi, moderní hnojiva, techniku i metodiky.
Jakých nejčastějších chyb se pěstitelé dopouští ve výživě rostlin, a to i v souvislosti se zpracováním půdy?
Výživa rostlin a s tím spojené hnojení musí být v současné době spojené vždy se zpracováním půdy. Dříve, kdy se půda orala, byla doporučení jednodušší. Nyní máme různé způsoby zpracování půdy od no till, kdy se půda nezpracovává, až po hluboké kypření a podrývání i do 40 cm. To vše má významný vliv na uvolňování živin z půdy a následnou výživu rostlin. Zároveň výživa rostlin souvisí s půdní vláhou. Při zpracování půdy hodně vody ztrácíme, což si někdy ani neuvědomujeme a do budoucna to budeme muset řešit. Kdo nebude schopen zadržet vodu a uhlík v půdě, bude mít problém s dlouhodobou udržitelností hospodaření na půdě.
Můžete konkrétně vypíchnout to, co by již v tuto chvíli neměli pěstitelé dělat z hlediska hospodaření se živinami a úniku CO2?
Značné uvolňování živin a zároveň CO2 z půdy je při její intenzivním zpracování v teplém letním období. Na tomto principu funguje i ekologické zemědělství. Tam pěstitelé například před výsevem ozimé pšenice určené k potravinářským účelům půdu orají už začátkem srpna, aby se v ní naakumulovat dusík, který se uvolňuje mineralizací z půdní organické hmoty. V ekologických systémech pěstování je tento proces ale většinou kompenzován návratem organických látek do půdy v kvalitních statkových a organických hnojivech. Také na běžných konvenčních plochách probíhá orba i podrývání v některých případech již v letním období. Zemědělci si často neuvědomují, že čím více půdu kypří, tím více by do ní měli vracet organických látek. S tímto faktem souvisí i aktuální stav půdy, která nedokáže vsakovat vodu ze srážek, při intenzivních deštích voda rychle odtéká, zhoršuje se i povrchová struktura půdy. Navíc většina dusíku uvolněného z půdy zpracováním, podporou mineralizačních procesů, končí v provzdušněné půdě ve formě nitrátů, které se pak vyplavují do podzemních vod.
Co by tedy zemědělci měli dělat, aby se chovali správně i v souladu se zásadami připravované Zelené dohody?
V souvislosti se zásadami Zelené dohody si zemědělci musí uvědomit, že každé zpracování půdy a hnojení především dusíkem by měli vyhodnocovat také z hlediska potenciálních ztrát uhlíku z půdy ve formě CO2. Rostliny asimilují v procesu fotosyntézy CO2 ze vzduchu, čímž jsou z hlediska celkové bilance oxidu uhličitého velmi přínosné, ale na druhé straně se musíme naučit lépe hospodařit s vytvořenou biomasou, která ten uhlík obsahuje, a my ji zkrmujeme, zapravujeme do půdy, nebo končí v potravinářství. V této oblasti bychom se měli snažit zefektivnit procesy, aby nám uhlík neunikal tolik do ovzduší, což je nepříznivé a zemědělství se i tímto způsobem podílí na znečišťování ovzduší emisemi CO2.
Zní to jednoduše, ale má zemědělec možnost vypočítat si, kolik uhlíku mu unikne určitým procesem, který provede?
Zatím přesná čísla nejsou. Opakovaně jsme podávali projekty na toto téma, ale neměly moc pochopení u oponentů. Nyní jsem zapojen ve dvou projektech, kde se zabýváme uhlíkovou stopou, například při použití různých hnojiv, nebo obecně při pěstování plodin. Tento trend již nastupuje. Do budoucna by na nových poznatcích mohli naši zemědělci vydělat. Je škoda, že my často vidíme například u Zelené dohody jen to záporné. Je potřeba tento přístup změnit ve využití nových příležitostí, příkladem je i rozšiřování faremního prodeje.
Je již v tuto chvíli přesně známé, co se bude v rámci Zelené dohody v zemědělství řešit, nebo se teprve požadavky profilují?
Podle mých dosavadních znalostí je velký problém v tom, že není stanovena jednotná metodika pro jednotlivé státy Evropské unie a ani nebude. Státy si budou vytvářet svoji vlastní metodiku na hodnocení. My bychom mohli například naše zemědělce, kteří budou schopni ukládat uhlík do půdy, zvýhodnit oproti jiným, jež budou naopak z půdy uhlík ztrácet. Byl bych také rád, aby Zelená dohoda byla příležitostí například pro naše výrobce šetrných strojů a ti se stali průkopníky v EU ohledně inovací. Když se zastavím u konkrétního, již nyní snadno řešitelného příkladu, pokud bude zemědělec kypřit půdu v teplém letním období, musí být kypřič zakončen půdními pěchy, aby nedocházelo k přílišné aeraci půdy. Naopak před zimou při zpracování půdy za nízkých teplot nevadí ani hlubší kypření. Zakončení pěchy již není vhodné, aby byla půda schopna pojmout co nejvíce vody ze srážek nebo vláhu z rozpuštěného sněhu. Proto potřebujeme stroje více variabilní.
Jste zapojen do různých projektů. Co byste vyzvednul jako aktuálně největší poznatek?
Zajímavý je vývoj konzervačních systémů zpracování půdy, ale často chybí originální myšlenky, které by zohledňovaly i nové stroje pro tyto potřeby více šetrné k půdě a na ně navazující inovované pěstební technologie. Zrovna nedávno jsem se účastnil prezentace projektu zaměřeného na C4 rostliny, jako jsou například čirok, bér a proso. Zejména čirok a bér mají v našem zemědělství velkou perspektivu, zapadají do nových pěstitelských systémů v rámci Zelené dohody, zároveň jsou schopny produkovat dostatek biomasy i v sušších letech. Je také nutné změnit systém v pěstování meziplodin, musíme je umět zasít bez zpracování půdy, co nejdříve po sklizni, nebo již při sklizni plodin, abychom zbytečně neztráceli uhlík a vodu z půdy. Musí být také konkurenceschopné například výdrolu po obilninách. Aktuálně nabízené meziplodiny neodpovídají požadavkům, které nás do budoucna čekají. To samé se týká krycích nebo pomocných plodin přisévaných do běžných, zejména širokořádkových plodin. Například do kukuřice je nutné vybrat takové doprovodné plodiny, které jsou odolné vůči chorobám, nejsou zdrojem mykotoxinů a co nejméně konkurují o vodu a živiny. Měli bychom využít i poznatky z genových zdrojů, zaměřit se na některé starší netradiční plodiny, které si s mnohými škodlivými organismy uměly poradit bez aplikace pesticidů a jsou schopné růst při nízkých vstupech. To vše musíme poměrně v krátké době změnit.
To je velká výzva. Je to vůbec možné?
Myslím si, že ano. Ale zapojit se musí co nejdříve výzkumné ústavy, univerzity… Musí se také změnit zadávání projektů s větším zaměřením na komplexnější řešení cílené na konkrétní potřeby zemědělské praxe. Ministerstvo zemědělství by mělo mít zájem, aby byli farmáři po roce 2023 připraveni na nové podmínky a byli konkurenceschopní. Orientačně jsem spočítal, že zemědělství v oblasti pěstování polních plodin, jejich hnojení a zpracování půdy může v ČR s využitím inovačních postupů oproti současnému stavu snížit roční emise CO2 o čtyři až pět milionů tun.*
