Podíváme-li se mikroskopem v době dlouživého růstu ozimé řepky na květní základy, napočítáme jich na jedné rostlině dva a půl až tři tisíce. Viditelných poupat se potom vyvine jenom 300 až 500, květů 200 až 300 a na konci vegetace je možné sklidit jen 150 až 180 šešulí. Počítáme-li dále, kolik je v jedné šešuli semen a jaká je jejich hmotnost, dopracujeme se biologického výnosu ve výši devíti tun v přepočtu na jeden hektar. Přitom v naší republice je průměrný výnos řepky pouze 2,5 až 3,0 tuny z 1 ha.
Těmito fakty začíná článek ing. Perly Kuchtové „K redukci výnosu u ozimé řepky“, uveřejněný v časopise Úroda č. 4/2000. Dále je možné se v něm dočíst, jakými agrotechnickými zásahy lze alespoň částečně eliminovat redukci výnosotvorných prvků ozimé řepky. Jsou to především volba odrůdy (je rozdíl mezi hybridní a liniovou), termín výsevu, hustota výsevu a hnojení dusíkem.
V závěru článku autorka upozorňuje na sice známé, ale v praxi velmi často opomíjené skutečnosti, že nic nelze ošidit a každé opomenutí se nakonec nevyplatí. Proto je dobré mít na paměti, že pouze ucelený soubor různých agrotechnických opatření, která optimalizují podmínky růstu a vývoje rostlin, vede k uspokojivým výsledkům.
Dušana Hofmanová
