Po dlouhá staletí se lesy považovaly pouze za zdroj dřeva. Dnes se zvyšuje jejich úloha v ochraně zdrojů pitné vody, sílí tlak na jejich rekreační využití i snaha zahrnout stále větší plochy lesů do chráněných oblastí. O roli lesů v novém tisíciletí i o důsledcích, které by z ní měly plynout pro jejich majitele, jsme si povídali s Vladimírem Krečmerem, předsedou Národního lesnického komitétu.
Na území naší republiky se postupně rozrůstají chráněné krajinné oblasti a národní parky. Dá se však u nás vlastně mluvit o přírodních lesích?
O původním lese lze u nás mluvit velice těžko. Jen zlomky procent celkové rozlohy lesů by bylo možné označit jako les přírodě blízký. Jsou to většinou. I to, co dnešní ochránci přírody považují za prales, bývá někdy jenom zanedbaný les, který člověk vysázel před mnoha lety a z osiva neznámého původu. Když například v druhé polovině minulého století postihly Šumavu obrovské polomy, místní lesy nebyly ani schopny tolik potřebného osiva dodat. Navíc neexistovaly žádné zákony na osivo. Nově vysázené šumavské lesy pak lidé využívali stejně jak byli zvyklí - pastvou, hrabáním steliva, těžbou. Přišly další kalamity, a lidé porosty po nich znovu obnovovali až se tyto lesy nakonec ocitly v pohraničním pásmu. V té době byly ponechány samy sobě. Tím vznikl mnohde dojem pralesa.
Dotkl jste se problému Šumavy, která je napadena kůrovcem. Jak tento problém vnímáte Vy?
Pokud prohlásíme za zvláště chráněné území, jehož celý původní charakter člověk v minulosti změnil, pak je samozřejmé, že přírodní vývoj je v něm zcela jiný, než byl kdysi v končině člověkem neovlivněné. To je právě příklad šumavských lesů. Zatím byly v národním parku vyhlášeny tři zóny, z nichž jen jedna je „bezzásahová“. Podle mezinárodních doporučení by však v průběhu 20 až 30 let se bezzásahová zóna měla rozšířit na 75 procent území parku. Tři čtvrtiny Šumavského národního parku však pokrývají normální hospodářské lesy. Budou-li ponechány bez zásahu, rozmnoží se v nich, jak již dnes můžeme vidět, škůdci, kteří tyto lesy zdevastují. V okolí našich parků však neleží bezlidá divočina jako na Aljašce či na Sibiři, ale kulturní krajina. Masivním rozvojem škůdce a velkoplošnou destrukcí lesů je však ohrožen celý region. Zdá se, že s tím nikdo nepočítá. Na druhé straně máme v republice také Krkonošský národní park, kde asanovali škůdcem poškozené stromy a vysazují nové dokonce s přispěním programu Phare. Je těžké říci, jak dlouho by mohlo trvat, aby se původní hospodářské lesy změnily natolik, že by se v nich mohla uplatnit samoregulace přírodních procesů, o které mluví ochránci přírody. Možná 100, 150 i více let.
Kromě produkce dřeva mají lesy řadu dalších funkcí....
Samozřejmě. Důležitá je ochrana vodních zdrojů, ochrana proti povodním a zejména v posledních letech se stále více dostává do popředí rekreační využití lesů.
Asi 12 procent našich lesů je v ochranných pásmech vodárenských zdrojů pitné vody. Deset procent je u jejích povrchových zdrojů. Rozhodují o tom, aby náklady na úpravu této vody byly ještě únosné. Majitelé lesů v těchto oblastech by měli něco konkrétního dělat, což jim ovšem zdražuje nakládání s jejich majetkem - lesem. Nejde jen o to, jaké stromy mají v jejich lese růst, ale také o používané technologie, způsoby transportu dřeva apod. Dělají tedy určitou službu ve veřejném zájmu, kterou jim však musí někdo uhradit. Přitom vklad kapitálu do lesů v ochranných pásmech vodárenských zdrojů je podle našich zjištění daleko efektivnější než náklady vynaložené do úpraven vody. Například v Beskydech až jedenáctkrát.
Zmínil jste se také o ochraně proti povodním. Jakou tady mají lesy roli?
Asi 16 procent našich lesů leží v horách. Jsou to končiny podstatné pro vznik lokálních povodní na malých povodích. Stabilitu krajiny tu vlastně chrání lesy. Proto vyžadují určité zásahy. Vědci například prokázali, že již průměrná hustota cest okolo 45 m/ha se projeví v rychlosti odtoku a v tvorbě povodňové vlny v příslušném potoku nebo bystřině. V našich horských lesích se tato hodnota pohybuje kolem 70 m/ha, v některých povodích však přesahuje 200 m/ha, v Beskydech byl nalezen i případ 270 m/ha. Přitom je to erozně extrémně citlivá oblast a leží v povodí velkých vodárenských nádrží.
Mluvil jste také o rekreačním využití lesů ...
Dnes u nás asi 23 % lesů je natolik zatěžováno rekreačním využitím, že je třeba pro tuto službu veřejnosti něco konkrétního dělat, co nesouvisí s péčí o les jako o zdroj dřeva. Přinejmenším by bylo zapotřebí les alespoň jednou za rok vyčistit, aby nebyl smetištěm.
A to by měli dělat majitelé lesů? Ale proč? Na tuto činnost přece nedostanou žádné dotace.
Právě naopak. Na tuto činnost již dnes mohou podle příslušných předpisů žádat o dotace ze státního rozpočtu. Kromě lesů zvláštního určení a lesů ochranných, jim to však nelze nařizovat. Mnohdy se argumentuje tím, že lesy jsou veřejným statkem, a proto by se často rádo vlastníkům lesa nařizovalo, co mají se svým majetkem dělat. Les má sice rysy veřejného statku, ale není jím, protože má svého konkrétního majitele. Pro něho je les v první řadě zdrojem tržních statků (např. dřeva). Jeho služby však trhem procházet nemohou. Pokud jde o kategorie lesa, již neodpovídají skutečnosti. Veřejný zájem se rozrostl natolik, že téměř polovina hospodářských lesů dnes má stejné další funkce jako lesy zvláštního určení a ochranné. V západní Evropě je běžné, že se rozlišuje poslání lesů veřejných, tedy státních a obecních, a lesů soukromých. Státní lesy by měly výtěžky ze své hospodářské činnosti dávat na rozvíjení dalších funkcí lesa. Pro soukromé vlastníky by se tyto služby veřejnosti měly stát součástí lesnického podnikání jako veřejná zakázka a měli by tedy vědět, co jim přinesou. Neměli by tedy k určitému chování být donucováni pod hrozbou pokut a jiných sankcí, ale naopak stimulováni dotacemi. Důležitým nástrojem by měly být oblastní plány rozvoje lesů, které přinesl již platný zákon. Měly by nejen popsat potenciál lesa poskytovat statky a služby, ale také monitorovat, jaké konkrétní služby bude veřejnost od lesů v dané oblasti požadovat. Z nabídky a poptávky po veřejných službách by mohly vzniknut smysluplné rámcové směrnice. Majitel lesa by je mohl zapracovat do svého provozního plánu, udělal by projekt a dostal by na něj peníze. Daňový poplatník by potom také přesně věděl, kam jdou podpory na lesní hospodářství.
Libuše Alterová
