Letní měsíce srpen a září jsou z fyziologického a biotechnologického hlediska pro druhou polovinu vegetace cukrovky charakteristické tím, že řepa má již vytvořený mohutný listový aparát, ve kterém probíhá intenzivní fotosyntéza a její biosyntetické produkty (asimiláty) jsou jako sacharidy odváděny do bulvy. Letošní převážně vlhké letní počasí, vyznačující se srážkovými a teplotními výkyvy po celé dosavadní období vegetace cukrovky vytváří potenciální nebezpečí infekce bakteriálních kořenových hnilob a houbových listových chorob, které pak výrazně snižují výnos, zhoršují technologickou jakost cukrovky a v posklizňovém období i její skladovatelnost.
Zvlášť bude uvedenému nebezpečí vystavena cukrovka na vlhkých lokalitách, zaplavených polích, hustých (kompaktních) porostech a na pozemcích s velkou zásobou dusíku v půdě.
Bakteriální choroby
Významnými škodlivými činiteli vegetující cukrovky, kteří se uplatňují většinou ve druhé polovině její vegetace jsou bakteriální a houbové choroby.
Z bakterióz, které jsou v praxi méně četnější než houbové choroby (mykózy) se v poslední době u nás uplatňují hlavně: kořínková hniloba, prstencová hniloba a mokrá hniloba řepy.
Kořínková hniloba (Gumóza řepné bulvy)
Jde o bakterielní chorobu způsobenou různými bakteriemi, nejčastěji druhy Erwinia bussei, Bacillus larecans a Bacillus betae. Počáteční příznaky výskytu této choroby jsou málo zřetelné.
Listy pouze zavadají, avšak neusychají. Hniloba se začíná šířit vždy od špičky kořene. V počátečním stadiu onemocnění řepa zavadá (turgor a pružnost řepného pletiva se snižují). Cévní svazky na příčném řezu bulvy jsou hnědočervené, později černají. Špička kořene je nejprve scvrklá, dá se ohnout, aniž se zlomí. U zdravého řepného pletiva jsou kontaminovány napřed cévní svazky. V nich se později tvoří kapičky lepkavé tekutiny. Charakteristická je později gumosní konzistence kontaminovaného pletiva, které, jak již bylo řečeno, měkne a nakonec se celá řepná bulva změní v gumovitou až slizovitou hmotu (proto název gumóza). V takovém stadiu se vizuálně gumóza od jiných hnilob těžko odliší. Při silnějším napadení je řepa technologicky znehodnocená a pro zpracování i zkrmování nevhodná.
Preventivní ochrana spočívá v odstraňování zavadlých řepných rostlin podezřelých z hniloby. Nadměrné hnojení dusíkem a částečně i intenzivní vápnění půd zvyšuje výskyt choroby. Naopak přihnojení draslíkem a fosforem brzdí její vývoj. Při výskytu ohnisek choroby na poli je nutno tyto okamžitě zlikvidovat.
Účinná ochrana proti této chorobě zahrnuje úpravu fyzikálních a agrotechnických vlastností půdy, včasné odstraňování onemocnělých řep a ničení plevelů, které oslabují řepu a současně přenášejí chorobu. Důležité je vyloučit z osevního postupu ostatní hostitelské rostliny, zejména mrkev a brambory. V rámci chemické dezinfekce malých ohnisek na poli se vedle chlorového vápna může použít i zálivka roztokem kyseliny karbolové (5 kg/100 l vody na 1 ar). Zvlášť důležitá je správná agrotechnika provzdušňování půdy a úprava pH (na hodnotu 7,0 a více) a odvodňování půdy.
Prstencová hniloba řepy
Choroba, podobně jako kořínková hniloba, se vyskytuje na oslabené řepě pěstované za nevhodných podmínek. Původcem choroby je gramnegativní nesporulující tyčinková bakterie Pseudomonas vieringae. Příznaky choroby jsou průkazné při podélném řezu řepné bulvy, kde vnější (povrchová) pletiva na řezné ploše jsou podstatně nezměněná, avšak v centrální části je pletivo měkké, žlutobílé a později se mění v tmavou hnijící hmotu.
Preventivní ochrana před vznikem choroby spočívá v úpravě půdních podmínek, odstraňování nemocných a oslabených řep. Při počátečním výskytu choroby na poli je možno postiženou řepu v malých dávkách zkrmovat. Aktivní chemická ochrana ohnisek na poli je obdobná jako u předcházející choroby.
Mokrá hniloba řepy
Původcem choroby je bakterie Erwinia carotovera, která žije v půdě na rozkládajících se rostlinných zbytcích, odkud většinou dochází k infekci. Při onemocnění postiženým rostlinám vadnou listy, rostlina v celkovém vzhledu zakrňuje a na bulvě se vyskytují hnijící místa. Charakteristickým znakem chorobného procesu je mokré hnití řepného pletiva. Podobně jako u prstencové hniloby vykazují i zde silně kontaminované řepy na středu bulvy měkkou žlutobílou, později tmavou hnijící hmotu. Někdy bývá napadena jen část bulvy a choroba se projevuje věncovitě, takže je postiženo pletivo pod povrchem a centrální část bulvy zůstává zdravá. Zdravá řepná tkáň se od nemocné po rozříznutí bulvy ostře odlišuje. Napadená místa rychle měknou, hnijí a nakonec se mění v šedohnědou kaši.
Již při ošetřování během vegetace je důležité vyloučit poranění a mechanické poškození bulev. Dále je nutné dodržovat harmonickou výživu a půdu dostatečně zásobit draslíkem. Při výskytu choroby platí stejné zásady jako v případě prstencové hniloby.
Houbové choroby
Spála řepy
Je komplexní dispoziční choroba vyskytující se v nepříznivých půdních podmínkách (utužených nedostatečně provzdušněných půdách náchylných ke kornatění). Postihuje většinou nejmladší klíčící rostliny. Projevuje se na nich hnědými nepravidelnými skvrnami na hypokotylu a kořínku. Za sucha kořínky zasychají, čímž na nich vzniká v infikovaném místě nápadné zaškrcení. Silněji napadené rostliny zakrňují a hynou.
Spála je doprovázena často parazitickými houbami Phoma betae, Pythium, Aphanomyces aj. druhy.
Mezi hlavní ochranná opatření náleží kvalitní osivo, příznivé fyzikální vlastnosti půdy (odstranění půdního škraloupu) a optimální výživa.
Cerkosporióza (Skvrnatička řepná)
Je velmi rozšířenou chorobou v posledních letech, zejména na jižní Moravě, kde v roce 1998 byl její výskyt na cukrovce masový. Napadá především starší (vnější) listy, na kterých se vyskytují okrouhlé šedohnědé skvrny o průměru 2 až 4 mm. Jsou vroubené fialovým až červenohnědým prstencem. Původcem choroby je houba Cercospora beticola. Choroba se objevuje od července, výjimečně dříve, nejsilnější však až v srpnu a v září. Hlavní šíření nastává při teplotách 20 až 25 oC a vysoké relativní vlhkosti. Nejhojnější je poblíž větších vodních ploch, v dolinách s malou výměnou vzduchu, hustých raných porostech. Za dva až pět dnů po výskytu skvrn se tvoří výtrusy, které se za dalších tři až pět dnů rozlétají do okolí a způsobí novou infekci. Při silném výskytu je celý chrást pokryt skvrnami, až posléze hnědne a odumírá. Řepa musí tvořit nové listy, čímž klesá výnos a cukernatost. Opětovným odumíráním chrástu bulva "krkatí" a musí i několikrát obnovit listy. V extrémním případě uhyne. Chrást je znehodnocen a vypadá jako usušený tabák.
U postižené řepy se zhoršuje její kvalita. Snižuje se čistota řepné šťávy a zvyšuje obsah škodlivých necukrů, především α-aminodusík, tj. amidů a volných aminokyselin. Účinná ochrana při výskytu prvních skvrn spočívá v postřiku vhodnými fungicidy: Brestanid, Fundazol, Topsin, Brestan, Kuprikol a Impact. Podrobněji metodická příručka SRS OPMOR Brno 1999.
Peronospora (Plíseň řepná)
Původcem je houba Peronospora schachti, která přezimuje v sazečce nebo v řepách náhodně ponechaných na poli. Příznaky se objevují na srdéčkových listech, které jsou světle zelené, zduřelé s krátkými řapíky a připomínající růžici. Na spodní straně listů se objevuje šedofialový povlak mycelia houby. Infikované listy se svinují na okrajích, postupně blednou, tmavnou a odumírají. Příznivými podmínkami pro rozvoj choroby je vlhké a chladné počasí (teplota 15 až 20 oC a relativní vlhkost nad 70 %). Zvlášť příznivé podmínky pro výskyt jsou u výroby osiva letním výsevem. Při výskytu choroby doporučujeme postřik přípravky: Brestan 60 WP, Brestanid, Kuprikol 50, Neroxon 50 a Champion 50 WP.
Padlí řepné (Moučnatka)
Choroba, charakteristická pro jižní a suché řepařské oblasti, se vyskytuje nejčastěji v červenci, srpnu a v září na porostech trpících nedostatkem vláhy. Původcem je fytoparazitická houba Erysiphe betae, která vytváří na povrchu listů šedobílé moučnaté povlaky mycelia, odškrcujícího četné jednobuněčné spory. Houba oslabuje hostitele svými haustorií, které odčerpávají z listů živiny. Na starších listech se vytvářejí plodničky makroskopicky málo viditelné, nejprve žluté, později hnědé až černé. Starší napadené listy žloutnou a odumírají, což vede k vytváření nových listů, a tím ke zvětšení hlavy řepné bulvy. Účinná ochrana proti padlí při silném výskytu spočívá v postřiku cukrovky vhodnými fungicidy na bázi síry. První ošetření doporučujeme provést při objevení příznaků choroby, druhé za 30 dní. Ošetření je aktuální do začátku září. Později nemá již hospodářský význam.
Fusariová strupovitost a hniloba řepy
Obojí houbové onemocnění vyvolané různými druhy Fusarium (srpovničky) se škodlivě uplatňuje na cukrovce výhradně za vlhka, převážně na zamokřených a málo provzdušněných půdách. Fusariová strupovitost se vyskytuje nejčastěji na poraněných bulvách a oslabených porostech. Choroba se obvykle omezuje zprvu jenom na pokožku řepy, která puká. Na řepné bulvě se vytvářejí neštovičné výrůstky, jež jsou obklopeny žlutým hlenovitým povlakem mycelia (houbových vláken).
Nastane-li po infekci suché počasí (změní-li se mikroklima), neštovice zasychají, houba hyne, chorobná místa na bulvě se vyléčí a škodlivý účinek je relativně malý. V případě, že vlhké poměry spojené s nedostatkem kyslíku v půdě nadále přetrvávají, houba se šíří dále a způsobuje hnilobu řepy. Napadená místa začínají hnít a hlenovatět a v několika týdnech může dojít k totálnímu zkažení řepy. Jde o typickou dispoziční chorobu, která se uplatňuje v současné době převážně na těžkých ulehlých (zhutněných) půdách s přebytkem oxidu uhličitého, neupraveným pH, na mrazem postižených, poraněných a jinak oslabených porostech. Na jejím šíření se mohou podílet toxiny aj. metabolické látky uvolňované jinými mikroorganismy způsobujícími rozkladné procesy organické hmoty.
Ochrana proti fusariové strupovitosti a hnilobě řepy spočívá především v odstraňování zhutnění půdy, v provzdušňování půd a v eliminaci všech činitelů, které řepné porosty oslabují. Přímá chemická ochrana je obtížná a neefektivní. V případě výskytu je nutno napadené řepy z pole odstranit a postižené místo i jeho okolí vydezinfikovat chlorovým vápnem.
Kořenomorka fialová (Červená hniloba)
Původcem choroby, v praxi označované jako červená hniloba nebo fialová vločkovitost, je houba Helicobassidium purpureum, případně její imperfektní stadium Rhizoctonia violacea. Houba napadá již klíčící řepné rostliny, u kterých pak odumírají kořínky. Rostliny jsou povlečeny červeným plstnatým pletivem a hynou. Na kořenech starších řep způsobuje houba tzv. červenou hnilobu, která se vyznačuje hustým červeným, později až hnědofialovým povlakem mycelia a konečně hnitím, jež postupuje nejčastěji od špičky kořene. Na listech je choroba patrná zavadáním a při silném výskytu usycháním chrástu. Listové řapíky jsou napadány jen výjimečně a příznaky na přítomnost mycelia jsou nezřetelné. Obvykle je napadána spodní část bulvy.
Vlastní červená hniloba se objevuje obvykle od srpna, někdy i později a probíhá na cukrovce dvojím způsobem. Při větší odolnosti bulev nebo při výskytu méně virulentních forem patogena jsou řepy pouze povlékány sterilním červenofialovým pletivem. Ve druhém případě bulvy oslabených řepných rostlin měknou, hnědnou a hnijí pod myceliem houby, která se šíří i do hloubky, kde poškozuje řepné pletivo vylučováním enzymů a toxických metabolitů. Hlava a srdéčko řepy odolává hnilobě nejdéle. Chorobu podporuje nesprávná výživa - vyšší obsah dusíku v půdě, nevhodné půdní vlastnosti a vlhko. Za normálních podmínek vegetuje houba v půdě saprofyticky na zbytcích rostlin. U napadených řep silně klesá cukernatost (o 1 až 6 %) a zvyšuje se výrazně obsah invertu a dusíkatých látek.
Účinná ochrana proti této chorobě je analogická. Zahrnuje úpravu fyzikálních a agrochemických vlastností půdy, včasné odstraňování onemocnělých řep a ničení plevelů, které oslabují řepu a současně přenášejí chorobu. Zkrmování napadené řepy se nedoporučuje, neboť spory houby se přenášejí i výkaly zvířat.
Důležité je vyloučit z osevního postupu ostatní hostitelské rostliny, zejména mrkev a brambory. V rámci chemické dezinfekce malých ohnisek na poli se vedle chlorového vápna může použít i zálivka roztokem kyseliny karbolové (5 kg/100 litrů vody na 1 ar). Zvlášť důležitá je správná agrotechnika provzdušňování půdy a úprava pH (na hodnotu 7,0 a více) a odvodňování půdy.
Retrovegetace cukrovky
Fyziologickým škodlivým činitelem, který se v letošním povětrnostně proměnlivém roce může v dalším (pozdním) období uplatnit, je retrovegetace cukrovky.
K retrovegetaci („zmlazení řepy“, regeneraci listů) dochází za podmínek, kdy řepa v důsledku dlouhotrvajícího suchého počasí začíná rychleji vyzrávat. Dochází ke žloutnutí a postupnému usychání i opadu nejstarších obvodových listů. Chrástu ubývá, bulva narůstá a cukernatost řepy se stále zvyšuje. Podle vnějšího vzhledu lze považovat řepu za vyzrálou, když má většinu vnějších listů již zažloutlou a poměr kořene k chrástu je pod hodnotou 0,8. Nastane-li v počasí zlom a dostaví se bohaté dešťové srážky, začne řepa znovu vegetovat, tj. obnovovat chrást, a to na úkor cukru. Cukernatost prudce klesá a chemickotechnologické složení retrovegetující cukrovky se nepříznivě mění. Stoupá obsah technologicky škodlivých necukrů (popela, invertu, organických kyselin), klesá pH řepné šťávy, snižuje se kvocient její čistoty a zvyšuje se MB faktor (množství melasy připadající na 100 dílů vyrobeného bílého rafinovaného cukru). Skladovatelnost takové cukrovky je horší a její tovární zpracování obtížnější. Jak dokládají naše experimentálně získané poznatky z roku 1976, může se snížit cukernatost u retrovegetující cukrovky o tří a více procent.
Zvlášť náchylné vůči retrovegetaci jsou řepné porosty přehnojené dusíkem, porosty na půdách s nedostatkem fosforu a vápna a porosty postižené listovými houbovými chorobami, zejména cerkosporiózou.
Text a foto
Doc. RNDr. Ing. Josef Zahradníček, CSc.,
VUC Praha, a.s.
