Každý začátek nového hospodářského roku nás nutí aspoň ke krátkému hodnocení a zamyšlení. I když v letošním roce v důsledku posunu sklizně mnoho času nezbývá, je účelné zhodnotit všechna opatření, která ovlivnila poměrně dobré výsledky sklizně obilovin a řepky a uvědomit si skutečnost, že vyšší výnosy odčerpaly větší množství živin z půdy, a proto obnově úrodnostních parametrů půd pro příští rok je třeba věnovat vyšší pozornost.
O konkurenceschopnosti našeho zemědělství se nejčastěji hovoří v souvislosti s naším vstupem do EU – tedy s předstihem několika let. Většina zkušených hospodářů a osvícených národohospodářů si je vědoma toho, že rozhodující pro zajištění dobrého odbytu rostlinných produktů je její kvalita, větší a vyrovnané partie výrobků s nízkými výrobními náklady. Toho lze dosáhnout jen tehdy, jestliže zajistíme přiměřené a stabilní sklizně s nízkými vstupy. Rozhodně nepomůže našim zemědělcům často bezduché a nepodložené opakování frází, včetně škodlivosti hnojení a také odvolávání se právě na vstup do EU a předpisy, které zde platí a kterým se musím přizpůsobit. Nelze totiž jednoduše porovnávat podmínky a uplatňovat většinu opatření zemí EU s našimi, kdy EU v podstatně musí neustále řešit problémy nadprodukce – tedy má vlastně program snižování produkce, zatím co u nás produkce již poklesla na úroveň spotřeby a vlivem nízkých výnosů se stává málo rentabilní. Pro zajištění rentability produkce a využití výnosového potencionálu rostlin je totiž nutná přiměřená intenzita výroby.
Půdní úrodnost
Je skutečností, že základy pro konkurenceschopnost našeho zemědělství v oblasti rostlinné výroby se vytvářejí již dnes, a to v péči o půdu, především v tvorbě a obnově půdní úrodnosti. Dokladem vlivu půdní úrodnosti na výnosy a stabilitu výnosu zrna pšenice jsou údaje uvedené v grafu 1. Z těchto hodnot je zřejmé, že na pozemcích s vyšší úrodností je docilováno vyšších výnosů s nižšími vstupy. Jestliže poklesne půdní úrodnost, její opětovné zvýšení je obtížné a vyžaduje vyšší vstupy a dlouhodobější úsilí. Právě v porovnání se zeměmi EU je zřejmé, že pokud budeme pokračovat v současném způsobu hospodaření na úseku hnojení, tak bude klesat, v lepším případě jen stagnovat půdní úrodnost a tím snižovat úroveň výnosů. Pro zajištění přiměřené produkce bude nutné používat relativně vyšších dávek živin než ve většině zemí EU.
I když se dají obtížně porovnávat přísuny živin ve hnojivech v jednotlivých zemích s ohledem na různé stanovištní podmínky, rozdílné zastoupení kultur a plodin (např. v Rakousku zaujímají travní porosty 60 % a u nás 28 % zemědělské půdy), je zřejmé, že u nás je v současném období celkový přísun živin na ha zemědělské půdy za rok na úrovni, pohybující se pod 150 kg N, P2O5 a K2O. Zarážející je nejen to, že máme velmi nízkou spotřebu živin v minerálních hnojivech, ale v důsledku nízkých stavů hospodářských zvířat je i přísun živin ve statkových hnojivech nejnižší z porovnávaných zemí. Vždyť náš soused SRN má vyšší přísun živin na ha ze statkových hnojiv, než je celkový přísun živin u nás ve statkových a minerálních hnojivech (graf 2).
Jak je zřejmé z hodnot uvedených v grafu 3, narůstala světová potřeba minerálních hnojiv s mírnými výkyvy do konce osmdesátých let, později nastává výrazný pokles s opětným oživením v posledních letech. Zvýšení se týká hlavně rozvojových zemí, což je pochopitelné s ohledem na regionální, ale i globální potřebu zvýšení produkce potravin. Spotřeba minerálních hnojiv ve vyspělých zemích se po poklesu stabilizovala a udržuje se na rozumné úrovni. Je to proto, že tyto země mají již poměrně dobře vyhnojené půdy a mohou dnes uskutečňovat hnojení na úrovni odběru živin sklizněmi – tedy typické nahrazovací hnojení.
Zajímavé je porovnání podílu jednotlivých živin ve spotřebovaných minerálních hnojivech (graf 4). Je vidět převažující podíl dusíku, který v současné světové spotřebě představuje okolo 56 % všech živin. Pro nás je typické to, že v šedesátých letech jsme měli nejvyšší podíl ve spotřebě draslíku a nyní zase dusíku (72%). Tyto spotřeby však nebyly a ani nejsou podloženy odbornými a vědeckými poznatky. Dříve rozhodovala především politická a obchodní hlediska (plnění směrnic dovozem draselných hnojiv) a nyní hlavně ekonomické podmínky, vlastnické vztahy, ale i odborné znalosti. Typické je také to, že omezení spotřeby hnojiv vychází z představ o enormní chemizaci u nás, podporované nevědeckými a často naivními představami o tom, že je možné provozovat rostlinnou výrobu bez náhrady odebraných živin. To se týká hlavně fosforu a draslíku. Naopak tvrdá realita zajištění produkce vede k udržení nezbytného dusíkatého hnojení. Tím se však výrazně mění poměr spotřebovaných živin ve prospěch dusíku (graf 5), který v současném období představuje téměř 80 % celkové spotřeby živin v minerálních hnojivech. Právě vlivem dusíkatého hnojení se udržují výnosy na dosud přijatelné úrovni, zvláště v příznivých letech (letošní rok), ale vede k odčerpávání živin z půdních zásob. Tento „mobilizační“ (kořistnický) stav je dlouhodobě neudržitelný.
Bilance živin
Jestliže provedeme jednoduchou bilanci živin odčerpávaných sklizní a jejich náhradu v hnojivech, je zřejmé, že u všech živin je nevyrovnaná bilance – z půdy je odčerpáváno více živin, než je ve hnojivech dodáváno. Při jednoduché úvaze, že na orné půdě je pěstováno téměř 70 % obilovin a olejnin při výnosové úrovni 4 t OJ z ha vychází, že v hlavním produktu je odváženo z pozemku okolo 160 kg živin (90 kg N, 40 kg P2O5 a 30 kg K2O).U krmných plodin a okopanin je toto množství vyšší s převažujícím podílem dusíku a draslíku.
Část produkce se uskutečňuje na úkor půdních zásob a jejich obnova není zajištěna. Nejsou tedy splňovány základní zásady trvale udržitelného rozvoje zemědělství, který by měl zaručovat vyrovnané vstupy a výstupy a omezení spotřeby neobnovitelných zdrojů. Tím také nejsou vytvářeny předpoklady pro komplexní péči o celý venkovský prostor.
Jestliže jsme byli nucení v období tzv. intenzifikace poukazovat na nevhodné praktiky, jako bylo přehnojování dusíkem, aplikace dusíkatých hnojiv v zimním období, přehnojování draslíkem v sadech, chmelnicích apod., tak dnes je naší povinností propagovat přiměřený přísun živin do půdy, aby nebyly odčerpány půdní zásoby pod únosnou mez. Je třeba také věnovat více pozornosti vědeckým, tedy ověřeným a obecně platným výsledkům a skončit s neseriozními diskusemi a informacemi, které jsou založeny na dohadech, domněnkách a mnohdy i spekulacích.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že dobří hospodáři budou muset v nejbližším období uvažovat o rozumném a většinou diferencovaném hnojení, vycházející ze stanovištních podmínek a úrovně produkce, zaručující stabilitu výnosů a vysokou kvalitu produkce. Jsou dnes k tomu již potřebné podklady, kvalitní hnojiva a výkonná technika.
Musíme si být vědomi skutečnosti, že údajné úspory vlivem omezeného fosforečného a draselného hnojení a mnohde i vápnění jsou v podstatě půjčkami na úkor budoucnosti které budeme nuceni splácet. Čím je začneme splácet dříve, tím to bude mít menší dopady na produkci našich polí. Je to v zájmu majitelů pozemků, hospodářů i celé společnosti.
Prof. Ing. Václav Vaněk, CSc., Ing. Jiří Šilha
AF ČZU v Praze
