Význam vápnění ve vztahu k půdní úrodnosti

Základem veškeré zemědělské činnosti je půda. Jako součást životního prostředí představuje počátek potravního řetězce. Zajištění její úrodnosti a produkční schopnosti je podmíněno zachováním a zlepšováním jejích fyzikálních, chemických a biologických vlastností. K tomu přispívá i vápnění.

Pro sledování a hodnocení aciditních poměrů v půdě je podstatná znalost půdní reakce. Jde o velmi důležitý ukazatel půdní úrodnosti a jednu z rozhodujících charakteristik půdy.
Vápník je nepostradatelnou složkou rostlinných a živočišných organismů. V rostlinné výrobě plní agronomicky a ekologicky důležité funkce. Vápnění upravuje nepříznivou půdní reakci na požadované rozmezí pH a celkově upravuje aciditní poměry v půdě. Spolurozhoduje o dostupnosti a úrovni využití dalších živin rostlinami, zejména zvyšuje přijatelnost fosforu z půdy i dodaných hnojiv. Vápnění dále zlepšuje půdní strukturu, fyzikální vlastnosti půdy - zakořeňování rostlin, podporuje tvorbu účinného humusu, zlepšuje biologickou aktivitu a podporuje biologickou fixaci dusíku hlízkovými bakteriemi. Vápnění a alkalizace prostředí posilují hygienickou a ekotoxikologickou funkci půdy, imobilizaci kadmia, popřípadě dalších toxických prvků, a ztěžuje jejich přijatelnost rostlinami.
Vápník je nezbytný pro růst, vývoj a dobrý zdravotní stav rostlin. V suchozemských rostlinách se udává obsah vápníku v rozmezí 0,5 - 5 % sušiny při průměru 1 % v sušině. Listy mají vyšší obsah vápníku než kořeny a starší listy obsahují většinou více vápníku než mladší.
V rostlině se vyskytuje ve dvou chemických formách, a to ve formě volné a vázané. Volné formy vápníku představují jeho labilní sloučeniny, které jsou schopné reutilizace a aktivně působí v metabolických a růstových procesech rostlin. Vázané formy vápníku jsou převážně imobilní, ve vodě málo rozpustné nebo vůbec nerozpustné. Vodonerozpustné sloučeniny vápníku se ukládají v ontogenicky starších částech rostlin a orgánech v podobě anorganických solí.
Z fyziologického hlediska je vápník významnou stavební složkou pektinových látek buněčných stěn, kde se váže na jejich karboxylové skupiny ve formě pektátů nebo Ca-oxalátu. Vápník je dále obsažen v buněčném jádře, plastidech, mitochondriích a ribosomech.
Nedostatek vápníku v rostlině lze charakterizovat jako poruchy růstu, porušení permeability membrány, její destrukci a ztrátu životaschopnosti rostlinných systémů. Při nedostatku vápníku kořeny slabě rostou, stávají se průsvitnými, jsou zploštělé, nevětví se, netvoří kořenové vlášení a v krajních případech zeslizovatí, zčernají a zahnívají.
Podle údajů, které uvádí Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, byly na počátku šedesátých let podíly ploch orné půdy zařazené do jednotlivých kategorií půdní reakce poměrně vyrovnané. Výměra kyselé půdy činila 27,5 %, slabě kyselé 32,5 %, neutrální 26,7 % a alkalické 13,3 %. Podobný stav byl i v jednotlivých krajích, kromě Jihočeského a Západočeského, kde bylo zjištěno více než 50 % kyselé půdy.
Rostoucí tlak vlivů snižujících hodnotu půdní reakce (zvyšující se dávky fyziologicky kyselých hnojiv, vliv imisí, ztráty vyplavením atd.) a stagnace dávek vápenatých hnojiv do zemědělství v šedesátých letech vedly k nárůstu ploch s hodnotou pH do 5,5.
Nárůst výměry orné půdy s hodnotou pH do 5,5 byl zastaven v druhé polovině sedmdesátých let, kdy roční dodávky vápenatých hnojiv do zemědělství činily asi 865 tisíc tun Ca0, což představovalo množství vápenatých hnojiv pro udržovací vápnění. I přes stále se zvyšující dodávky vápenatých hnojiv byl zaznamenán výrazný pokles podílu ploch s nepříznivou půdní reakcí až v polovině osmdesátých let při roční spotřebě vápenatých hnojiv 1 334 tisíc tun Ca0. Proměnlivost půdní reakce je výrazně ovlivňována způsoby a intenzitou hnojení a samozřejmě vápněním půdy.
Význam a nutnost vápnění závisí na půdně klimatických podmínkách a na pěstovaných plodinách. Jeho důležitost stoupá u půdy se zvýšenou půdní kyselostí, u půdy, která je vytvořena na kyselých substrátech, a v oblastech humidního klimatu. Podle současných poznatků je pro stanovení intenzity vápnění rozhodující konkrétní hodnota pH (spíše její rozpětí), která závisí na druhu půdy a způsobu využití půdy.
Vápnění se příznivě projevuje na výnosu obilnin (jarního ječmene, žita, ovsa) a také na výnosu jednoletých pícnin. Pravidelná aplikace vápenatých hnojiv vede ke zvýšení hodnot půdní reakce. V závislosti na konkrétních podmínkách stanoviště se mohou zvýšit hodnoty pH o 0,7 – 1,6 jednotky podle dávky.
Jak vypadá konkrétní situace ve spotřebě vápenatých hnojiv v ČR v polovině 90. let? Jestliže se v období 1982 – 1992 spotřeba vápenatých hnojiv meziročně výrazně zvyšovala, tak od roku 1992 se trvale pohybuje na úrovni 10 % skutečnosti roku 1989, což dokládá spotřeba v letech 1997 a 1998, a to 240 tisíc tun zboží ročně.
S přihlédnutím k dílčím pozitivním tendencím ve vývoji půdní reakce v letech 1985 – 1990 (Agrochemické zkoušení půd), prognóze postupného snižování průmyslových emisí oxidu siřičitého jako faktoru okyselujícího půdu, ekonomickým možnostem zemědělských podniků, těžebním kapacitám, zpracování a přípravě vápenatých hnojiv v resortu zemědělství, ale i agronomicky a ekologicky nezbytné potřebě byly celkové požadavky vápenatých hnojiv pro léta 1995 – 2005 zpřesněny na úroveň 2 600 tisíc tun zboží. Vzhledem k předpokládanému převedení části půdy do klidu, výraznému snížení imisí a snížení spotřeby fyziologicky kyselých hnojiv a podle posledních výsledků Agrochemického zkoušení půd by byla spotřeba vápenatých hnojiv na úrovni 1,2 miliónu tun zboží dostačující.
V průběhu roku 1998 zpracoval Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský přehled okresů podle podílů půdy s pH do 5,5 a roční potřebu vápnění této půdy. Tyto podklady sloužily ke zpracování dotačního titulu pro podporu vápnění jako faktoru působícího na eliminaci imisí a faktoru zlepšujícího výrazně půdní úrodnost.
Podpora vápnění pro rok 1999 byla zapracována do vládního nařízení č. 24/99 Sb., pro rok 2000 do vl. nařízení č. 344/99 Sb., kterým se stanovují podpůrné programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství, podpoře aktivit podílejících se na udržování krajiny a programy pomoci k podpoře méně příznivých oblastí. Všechny zemědělské subjekty tedy měly značný prostor pro realizaci projektů vápnění. Teprve jejich dlouhodobé uplatňování povede k trvalé péči o půdní úrodnost.

Dr. Ing. Miloslav Mezuliáník,
Ministerstvo zemědělství ČR