Razantní snižování osevních ploch lnu po roce 1990 znamenalo také postupné rušení zpracovatelských kapacit. Z původních více než dvaceti tíren zbylo v roce 2000 pouhých osm, které navíc většinou nepracují na plnou kapacitu – tedy na dvě směny. Limitujícím faktorem, který omezuje provoz v těchto tírnách, je doposud nízká osevní plocha lnu (v roce 2000 asi 5500 ha), nikoliv odbytové problémy lněných výrobků.
Nebudeme se zabývat tím, proč se tak stalo, důležité je, že len „ožívá“ a postupně - i když složitě a velmi pomalu - plochy lnu narůstají. Tírenské kapacity jsou dostačující a většinou na solidní technické úrovni, porovnatelné s vyspělými lnářskými zeměmi. Nepředpokládáme ani v nejbližších letech nějaké revoluční změny technologie, ani použití zcela odlišných metod proti tradiční lnářské výrobě. To je dáno tím, že tírenský zpracovatelský průmysl navazuje na zemědělskou produkci, která má proti jiné průmyslové výrobě svoje specifické zvláštnosti a je odkázána určitým dílem na přírodní podmínky.
Vzhledem k této skutečnosti je surovinová základna vždy značně nejednotná a má různé vlastnosti a charakter nejen podle oblastí, kde je u nás stonkový len pěstován, ale zejména podle jednotlivých lnářských sklizní.
O kvalitě lnu se rozhoduje na poli, a to je v České republice u větší části pěstitelů problém. Chybí moderní technika zejména na obracení lnu – právě tato fáze sklizně o kvalitě z velké části rozhoduje. Pomoc tíren jejich vlastními moderními obraceči je nedostačující pro rozlehlost pěstitelských rajonů.
Samotné zpracování lnu v tírně již nemůže napravit chyby v kvalitě dosažené na poli, ale může ovlivnit cenu stonkového lnu dobrou obchodní politikou a nízkými zpracovatelskými náklady, čili dobrou efektivitou. A jsme zase u kvality, protože čím horší kvalita lnu, tím větší pracnost na tírně, větší energetická náročnost, větší celkové zpracovatelské náklady a tudíž nižší cena stonku pro zemědělce.
Proto se každý tírník musí o svoje pěstitele zajímat a spolupracovat s nimi. Pěstování lnu je však pro většinu pěstitelů okrajovou záležitostí vzhledem k malému zastoupení lnu v osevním postupu. A tak kontakt tírníka se zemědělcem je nutný zejména při výběru odrůdy a pak i v průběhu sklizně.
Len - jako všechno ostatní - musí být v tržních podmínkách produkován efektivně. Cenu určuje především výdajnost a jakost dlouhého vlákna. Zpracovatelské náklady v tírně se pohybují mezi čtyřmi až pěti tisíci korunami za jednu tunu stonku. Pokud je výdajnost dlouhého vlákna ménší než 7 %, nehodí se již k turbínovému zpracování, protože by náklady převýšily hodnotu vlákna a koudele. Takový len je nutné zpracovat na koudelovém systému, kde jsou zpracovatelské náklady zhruba poloviční, ale výsledek (vyjádřený konečnou cenou) je stejně pro oba subjekty (tírník – zemědělec) nezajímavý. Navíc všechny tírny ani nemají možnost takovýto len tímto způsobem zpracovat. Je to pouze nouzové řešení.
Při současném dotačním systému, nákladech na pěstování, na sklizeň a zpracování a při cenách vlákna a koudele, kterých je tírna schopna dosáhnout, začíná být len rentabilní při 10% výdajnosti dlouhého vlákna střední jakosti. A to není při normálním průběhu počasí a při dodržení již zmíněných pravidel nic zvláštního.
Zdeněk Kapic,
Lenka Kácov, s.r.o.
