V loňském roce se na ozimé pšenici a někde i na ozimém ječmeni objevila choroba nepříliš známá široké pěstitelské praxi. Její silné rozšíření bylo zaznamenáno na některých lokalitách středních a severních Čech a jižní Moravy. Je pravděpodobné, že se vyskytovala i v dalších oblastech státu, ušla však pozornosti, nebo byly její projevy považovány za následek jarního suchého a teplého počasí.
Tato choroba byla diagnostikována jako virová zakrslost pšenice. Na ozimé pšenici a ozimém ječmeni se projevovala zakrslostí, jejíž intenzita závisela na růstové fázi v době infekce. Po časné nákaze, tj. na podzim, se příznaky již objevovaly brzy na jaře. Byla to velmi silná zakrslost (výška rostlin 10 – 20 cm), později žloutnutí nebo červenání listů a brzké odumírání celých rostlin, aniž by vymetaly. Po jarní a letní infekci rostliny zakrsaly mírněji, většinou vymetaly, měly však redukovaný počet klasů, které byly buď částečně, nebo úplně hluché (obr. 1). Na listech virózních rostlin se vytvářely rozplývavé chlorotické skvrny a pruhy, často rovněž nekrózy. V pokročilé fázi choroby listy žloutly nebo červenaly a rostliny předčasně odumíraly.
Letos se opět předpokládá zvýšený až silný výskyt virové zakrslosti pšenice v areálech jejího rozšíření. Tento předpoklad je založen na zjištění vysoké populační hustoty přenašeče původce choroby kříska polního koncem loňského léta a začátkem podzimu a na teplém průběhu podzimního počasí. Silné napadení porostů lze zejména očekávat u pšenice seté po pšenici a u ječmene setého po ječmeni, jakož i u těchto obilnin vysévaných v časných agrotechnických lhůtách, tj. v září.
Virová zakrslost pšenice byla poprvé popsána u nás, a to v roce 1960, na území některých států Evropy pak v dalších letech. Od prvních nálezů bylo doposud zaznamenáno několik dvou až pětiletých období se zvýšeným, nebo silným a v mnoha lokalitách i kalamitním výskytem této virózy. Četné porosty ozimé pšenice byly poškozeny tak silně, že bylo nutné je zaorat. Orientační průzkumy umožnily vymezit areál rozšíření virové zakrslosti v České republice. Jsou do něj zahrnuty níže položené oblasti středních, severních, východních a západních Čech a jižní a střední Moravy.
Původce zakrslosti pšenice je zařazen do skupiny monogeminivirů. Má ikosaedrické částice, často zdvojené, o průměru 18 – 30 nm (obr. 2). Přenáší jej persistentně jak nymfy, tak imaga kříska polního (Psammotettix alienus) (obr. 3). Přenosnost dalšími druhy křísů nebyla prokázána. Je nepřenosný mšicemi, mechanicky, půdou, pylem a obilkami. U viru byly popsány dva kmeny, a to pšeničný a ječný. První z nich infikuje pšenici, na ječmen se však nepřenáší. Druhý je pak přenosný na ječmen, ale neinfikuje pšenici. Oves a některé druhy trav jsou hostitelskými rostlinami obou kmenů viru.
Virem zakrslosti pšenice jsou silně infikovány především ozimé obilniny, na jarních se většinou vyskytuje sporadicky. Intenzita poškození ozimů je závislá na několika faktorech, z nichž nejdůležitější je růstová fáze v době infekce. Na našem území probíhá nákaza obilnin ve dvou etapách. V primární etapě (na podzim) jsou infikovány vzcházející a vzešlé ozimy křísy, kteří migrují do porostů ze vzešlého výdrolu obilnin a travnatých ploch. Druhá etapa (sekundární infekce) probíhá na jaře a v létě následujícího roku v době sloupkování obilnin a později. Virus je v porostech šířen nymfami a dospělými křísy, kteří se tam vylíhli a nakazili se na nemocných rostlinách. Poměr mezi primárními a sekundárními nákazami kolísá v jednotlivých letech v závislosti na přezimování vajíček vektora a rychlosti vývoje jarní a letní generace křísů. Suché a teplé počasí na jaře vývoj urychluje. Vzhledem k tomuto průběhu počasí převládaly loni v porostech sekundární infekce. Při podzimních nákazách vznikají u ozimé pšenice a ozimého ječmene ztráty na výnosu zrna asi 80 – 100 %. Sekundární infekce vyvolávají u pšenice průměrně 53% a u ozimého ječmene 45% redukci sklizně zrna.
Základ ochrany ozimů proti virové zakrslosti pšenice tvoří preventivní agrotechnické zákroky. Jimi se hubí zdroje infekce viru, tj. vzešlý a nakažený obilní výdrol, a částečně i vektoři, a tak jsou vytvářeny podmínky omezující možnosti nákazy. Patří mezi ně včasná podmítka a hluboká podzimní orba obilních strnišť. Vysokou účinnost má pozdní – zářijový výsev ozimů, které vzcházejí již při nízké migrační aktivitě přenašečů. V areálech rozšíření virózy je nutné vyloučit setí ozimů po ozimech. Doporučuje se rovněž prostorová izolace nově vysévaných ozimých obilnin od předchozích napadených porostů.
Určitý význam má i genetická ochrana proti viróze. V našem registrovaném sortimentu sice nejsou odolné odrůdy, ale svůj úkol splňují odrůdy mírně náchylné, u kterých jsou při sekundárních infekcích mnohem nižší výnosové ztráty než u odrůd náchylných a silně náchylných. K mírně náchylným patří u pšenice odrůdy Astella, Boka, Bruneta, Bruta, Ilona, Mona, Regina, Saskia a Senta, u ječmene pak Kamil, Lunet a Marna.
Z chemických zákroků proti přenašečům v cizině uplatňují moření osiva insekticidy. Ve Francii například s úspěchem používají imidacloprin. Za předpokladu přesné prognózy může přinést uspokojivé výsledky ošetření ozimů systémovými insekticidy v době začínající podzimní intenzivní migrace přenašečů. Tímto zákrokem se může podstatně snížit podíl primárních infekcí a rozsah škod jimi způsobených.
Ing. Josef Vacke, CSc.,
Výzkumný ústav rostlinné výroby,
Praha – Ruzyně
