Tato země stála u zrodu Evropských společenství a současně byla její autonomní politika příčinou celé řady vnitřních rozporů současné patnáctky. Její potenciál ji řadí k průmyslově rozvinutým zemím, nicméně pod „Francií” si povětšinou vybavíme umění, literaturu či víno. Vnitřní pnutí této tradiční evropské velmoci dělá Francii symbolem všech důležitých protikladů Evropského kontinentu, které jsou jeho „pýchou i pádem”.
Francouzská tradice, to je zvláštní výraz tradice Evropy. A to se všemi jejími vítězstvími i porážkami. Hledání smyslu a podstaty Francie a Francouzů znamená bloudění protiklady, kde na jedné straně stojí neúnavné hledání stále demokratičtějšího vyjádření vlastní osobitosti a na straně druhé otevírání „třináctých komnat” se všemi jeho rozpory a protimluvy.
Posledním – takřka klasickým – vyjádřením těchto pochybností byl evropský summit v Nice, který se konal na závěr loňského předsednictví Francie v rámci Evropské unie. Původně s nadšením připravovaná akce, která měla být důstojným završením předchozích snah, se změnila – a posléze byla také nekompromisně kritizována médii – v politicky ponižující smlouvání a vyjednávání hodné arabského trhu. Pod důstojnou fasádou evropských vůdců, kterým by nemělo být nic svatějšího než zájem kontinentu, se pojednou projevili utilitární zájmy jednotlivých členských zemí patnáctky, kde se žádné z nich nechtělo přijít o co možná největší vliv na chod událostí. A to ne kvůli větší jednotě, ale mocensky vyjádřené rozdílnosti, konkrétně při hlasování o počtu členů (hlasů) jednotlivých členských zemí v rozhodovací mašinérii. Nic nevyjádřilo tak přesvědčivě nejzákladnější rozpory současné Evropské unie, které tak noblesně zosobňuje právě Francie, jako summit v Nice. Včetně závěrečného kompromisu, kde se všichni tvářili spokojeně, takřka jako vítězové, protože tím pro veřejnost (i tu domácí, národní) vítězila myšlenka jednotné Evropy.
Francie nemohla dělat nic víc a nic méně. Pětina území i počtu obyvatel, kterými přispívá k současné Evropské unii, jí dává dostatek prostoru k manévrování, zatvrzelým postojům i vstřícným gestům. Zejména vůči svému dávnému sokovi a rivalovi – Německu. Národní osobitosti Francie se přetavují do všeho, co se v zemi vytváří, bez zřetele na to, zda je to určeno k obchodu jako artikl k dosažení zisku, nebo pouze jako prezentace vlastní zvláštnosti. Velice dobře to zosobňuje zemědělství, kde se francouzské sýry, speciality kuchyně a samozřejmě víno, stali celosvětovým pojmem, značkou kvality. Nejde přitom ani tak o objem výroby, i když ten také není zanedbatelný, ale o pochopení, že součástí kvality je také odlišnost. Vyrábět prostě něco, čím se odlišuji od všeho, co ve světě existuje. Skvělé přírodní podmínky, které jsou dokonale využívány nejen moderními technologiemi výroby, ale také ošetřeny vhodnou legislativou, se tak podílejí na celém francouzském úspěchu.
Snad lze v tomto najít pro české poměry důležitou inspiraci. Zejména v tom, že naše výrobky budou mít naději nejen tím, že budou ekonomicky rentabilně vyráběny a kvalitativně na úrovni, ale také tím, že to budou výrobky nezaměnitelně české. Stejně jako sektů je hodně, ale šampaňské je jen jedno – z oblasti Champagne, stejně tak je český originál žatecký chmel. Otázkou je, zda s tím umíme zacházet takříkajíc „po francouzsku”.
-pm-
Celková rozloha (1997): 544 000 km2
Rozloha z celkové rozlohy EU (1997): 17 %
Zemědělsky využívaná plocha z celkové rozlohy státu (1997): 56 %
Zalesněná plocha z celkové rozlohy státu (1997): 28 %
