Akciová společnost ZEMAX Šitbořice, hospodařící asi dvacet kilometrů jižně od Brna na severním okraji jihomoravské vinařské oblasti, již několik let vyváží lisované vojtěškové seno do Itálie. Zatím to však bylo seno sušené tradičním způsobem na poli. Zájem italských zemědělců se však začal obracet k senu, které je usušeno "uměle" - horkým vzduchem a přitom co nejšetrněji tak, aby byly v co největší míře uchovány živiny a vitaminy. To přivedlo vedení Zemaxu k úvahám, jak tyto požadavky, na jejichž splnění byl další obchod s italskými odběrateli závislý, splnit.
"Na zemědělském veletrhu ve Veroně jsme v roce 1999 viděli horkovzdušnou sušičku, která byla konstruována právě pro tyto účely", popisuje ředitel akciové společnosti ZEMAX Šitbořice Ing. Jiří Matoušek prvopočátky toho, co se nyní po dvou letech stalo skutečností. Od prvního pohledu na "vyvolenou" - v tomto případě horkovzdušnou sušárnu SCOLARI CC 164 - k její realizaci v objektu bývalé horkovzdušné sušárny a granulační linky uplynuly dva roky, během kterých bylo nutné s výrobcem upřesnit typ a výkon zařízení, ověřit prostorové možnosti její instalace v hale, která byla k dispozici, provést úpravy prostoru a v neposlední řadě zajistit i financování celé investice.
"Když jsem při prvním kontaktu zjistil cenu sušárny, ztuhnul mi úsměv..." vzpomíná inženýr Matoušek. A to ještě netušil, že nové výkonné zařízení bude potřebovat odpovídající komponenty (a tedy další investice) do celé technologické linky. Italové trvají na tom, že vojtěška bude při řádkování šetrně mačkána strojem s pogumovanými válci. Investice. Že délka řezanky bude kolem 8 cm. Další investice do sklízecího vozu Pottinger. Že tento vůz bude potřebovat i silnější traktor. New Holland 165 znamenal další nemalou položku. Že lis vhodných parametrů pro finální hranaté balíky doma nikdo nevyrábí. Takže i lis zařazený v lince je italský.
Tuzemský výrobce - STS Pacov - tak nakonec našel v Šitbořicích uplatnění při dodávce šikmého pásového transportéru usušené vojtěšky od sušárny k lisu... A tuzemský je i nový vysokozdvižný vozík Desta, odvážející hotové balíky do meziskladu, a také na kamiony.
Tolik peněz by asi málokdo v zemědělství našel v pokladně, a tak bylo třeba vyřešit i financování. Částečně pomohl i zahraniční leasing, splácený tržbami za produkty sušárny. Celá investice by se měla zaplatit podle představ Zemaxu za pět let, i když ceny vstupů, zejména zemního plynu, rostou.
Od vojtěšky k balíkům na kamionu
Posečená a nařádkovaná vojtěška den dva zavadá na poli, odkud je sběracím vozem a nařezaná dovážena k úctyhodnému násypnému koši sušárny. Podávací zařízení ji prostírá na horní pás, kde dochází k předsušení materiálu, a po průchodu více než dvacet metrů dlouhým tunelem pak materiál přechází na spodní pás, kde je při několikanásobném čechrání rotačními čechrači dosušen.
Vzduch k sušení je ohříván hořáky na zemní plyn, celý chod je řízen počítačem, který signalizuje na obrazovce všechny provozní parametry a řídí teploty i rychlosti posuvu materiálu podle požadavku na jeho výslednou vlhkost. Čidla nejen zjišťují potřebné údaje na řadě míst celého stroje, ale současně jistí celý provoz pro případ zahoření materiálu: dají pneumatickým ventilům impuls k uzavření clon mezi jednotlivými sekcemi linky a spustí i vodní hašení.
Ekonomiku provozu ovlivňuje především cena zemního plynu. Při hodinovém provozu by měla v ideálním případě jeho spotřeba činit kolem třiceti kubíků a sušárnu by mělo opustit třicet metráků suché hmoty. Takže kubík na metrák. V době zabíhání linky a získávání zkušeností jsou v Šitbořicích mírně nad touto normou. Tím více si hlídají vlhkost zavadlé vojtěšky, každé procento vlhkosti navíc zvyšuje spotřebu plynu.
Usušená hmota je dopravníkem (zopakujme, zní to hrdě, český výrobek!) vedena k násypce hydraulického lisu, který tlakem až 150 atmosfér lisuje seno do hranatých balíků s průřezem 80 x 110 cm a s variabilní délkou, většinou kolem 180 cm. Takový balík váží kolem 500 kg a vázán je ocelovým drátem průměru 3,15 mm. "Původně jsme si představovali, že postačí provázky, Italové se jen usmívali, samozřejmě, že měli proč", vzpomíná inženýr Matoušek.
Na jeden kamion v Šitbořicích naloží kolem 200 q sena a do Itálie by jich měla směřovat během roku stovka.
Širší souvislosti
Zajímavé (a velmi poučné) je i to, proč mají Italové tak velký zájem o horkovzdušně a přitom šetrně sušené vojtěškové seno. Jednoznačně jde o kvalitu krmiva. Seno musí být rychle usušeno při maximální teplotě do 70 °C, aby byly zachovány vitaminy a proteiny a aby nedošlo k jeho zaplísnění (jak se to často stává a je to takřka nevyhnutelné při sušení klasickým způsobem na poli). Odběrateli této píce jsou farmáři, chovatelé dojnic, v oblasti tzv. parmazánového trojúhelníku, mezi městy Parma, Mantova a Modenna. Ti jsou specializováni na produkci mléka pro malé výrobny sýrů. Mléko musí pro tyto účely obsahovat dostatek proteinů, nesmí však být tučné, hranicí je obsah tuku do 3,6 %. Vojtěškové seno je alfou a omegou krmné dávky, siláž ani senáž tam dojnice neznají, protože z mléka by pak nebylo možné kvalitní sýr vyrobit.
Italští chovatelé pak krmení, v němž převažuje kvalitní seno, prezentují v době obav z BSE jako přírodě vlastní způsob chovu dojnic. A z okolí Parmy se tento způsob krmení šíří dál a výš do hor, kde se sice dobytek čtyři měsíce pase, potom však je ve stájích na senu zcela závislý.
A sýr pak pro italské chovatele, kteří jsou buď sami, nebo ve sdružení s dalšími farmáři v okolí vlastníky a provozovateli sýráren, znamená důkladné zhodnocení mléka. Sýry se nakonec možná objeví i na pultech našich super, hyper, či megamarketů. Koloběh se krásně uzavřel, ale současně ukázal na jeden gigaproblém našeho mlékárenství, které je postaveno na nákupu mléka s co nejvyšší tučností, i když pak nevíme, co s máslem, a tak ho za dotované (= dumpingové) ceny po kratším či delším skladování (a s problémy) vyvezeme.
Přínosy (nejen) pro pěstitele
Vyvážet vojtěškové seno také může leckdo považovat za hřích, motivovaný cinkotem jistých a poměrně "rychlých" peněz v pokladně producenta této pícniny (i když jimi vlastně v Šitbořicích budou několik let splácet investici). Jenže: je u nás při současné nabídce a zavedeném systému prodeje mléka prostor pro zhodnocení vojtěšky cestou živočišné výroby? Je při tom šance na dosažení příznivé ceny a je jistota, že peníze pěstitel a chovatel v dohledné době (pokud vůbec) uvidí? Našla by jinak vojtěška v osevním postupu své místo?
Vojtěška je v rámci osevního postupu zcela jednoznačně zlepšující plodinou, zejména při vyšším zastoupení obilnin. Vojtěška obohacuje půdu dusíkem - a ten přece zůstává "doma" - v půdě u pěstitele.
V již zmíněných širších souvislostech může mít příklad ze Šitbořic a zkušenosti jejich partnerů z Itálie cenu i v poznání, že mléko je možné (a někdy přímo nutné) hodnotit (a zhodnotit) nejen "přes tuk" a že bychom možná byli schopni podobným způsobem vojtěšku (i jiné plodiny) zhodnotit také. Že faktické (nejen majetkové) propojení zemědělské prvovýroby se zpracováním produkce na potraviny je u nás jen výjimkou. Že možnost zpracování mléka na finální produkty v menších provozech, situovaných mimo nasávací oblasti velkých mlékáren (a tudíž pro ně pro dopravní náklady nezajímavých), může dát šanci i zemědělské prvovýrobě.
Ing. Břetislav Koč
