Osevním postupem se rozumí způsob osevu orné půdy v prostoru a v čase, tj. na jednotlivých polích i v jednotlivých letech na základě agrotechnických zásad - určení pořadí pěstování plodin časové a plošné. Ve vyspělých státech světa směřuje zemědělství k větší biologizaci výroby a optimalizaci rozhodujících agroekologických faktorů. Prioritu dostávají takové faktory, jako jsou úrodnost půdy, osevní postupy a střídání plodin v nich, organické hnojení s důrazem na zelené hnojení, půdoochranné pracování půdy, cílená ochrana rostlin proti škodlivým činitelům a další.
Z uvedeného vyplývá, že zemědělství v podmínkách tržního hospodářství musí zabezpečit nejen funkci výrobce kvalitních potravin a surovin, ale současně musí plnit i funkci vytváření a udržování zdravého životního prostředí, ochrany krajiny a celkové stability agroekosystému. Změny ve struktuře výroby v podmínkách tržního hospodářství musí být flexibilní, rychle se přizpůsobující požadavkům trhu.
Limitujícím faktorem hospodaření na půdě se v posledních letech stává voda, a proto se ještě více ukazuje, že koncentrace pěstovaných plodin, jejich zařazení do osevního postupu, šetřící technologie zpracování půdy společně s hnojením a ochranou jednoznačně rozhodují o výšce a kvalitě produkce. Racionálně sestavený osevní postup v interakci se správným a precizním zpracováním půdy minimalizací a hnojením je velmi důležitým činitelem úrovně hospodaření v zemědělských subjektech.
Osevní postupy jsou i v současnosti základním a nenahraditelným opatřením, které v podstatě nevyžaduje žádné investice a které se kromě vlivu na stabilitu výnosu významnou měrou podílí na udržení a zvyšování úrodnosti půdy. Pravdou však je, že efekt dodržování zásad střídání plodin v rámci osevních postupů není okamžitě hmatatelný, jako je tomu například při hnojení, resp. při ochraně rostlin proti škodlivým činitelům. Efekt osevního postupu se dostaví až po několika letech.
V historii našeho zemědělství bylo období, kdy se význam a funkce osevních postupů podceňovaly, nyní je tomu mnohde podobně. To má za následek, že v mnoha případech došlo ke stagnaci až snížení výnosů, čemuž nezabrání ani vyšší dávky minerálních hnojiv, ani výkonnější odrůdy, pesticidy apod. Došlo též ke zhoršení bilance organické hmoty v půdě, procesům utužení půdy, projevům vodní a větrné eroze a celkovému snížení produkční schopnosti půdy. Bez respektování biologických požadavků pěstovaných plodin, požadavků na vlastnosti půdy, nároků na vláhu apod. se neuplatní v plné míře ani technické faktory a v konečném důsledku se nedosáhne očekávaný ekonomický efekt.
Fundovanější pohled na význam, potřebu a uplatnění osevních postupů v systému hospodaření na půdě si vyžádala změna společensko-ekonomických podmínek, větší důraz na biologizaci a ekologizaci zemědělské výroby, kvalitu produkce a ochranu životního prostředí při uplatňování konvenčního i minimálního zpracování půdy.
Osevní postup s účelným střídáním plodin i přes různá období kritiky zůstává stále jedním z hlavních agrotechnických opatření, kterým využíváme schopnosti některých druhů kulturních rostlin příznivě působit na fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půdy. Promyšleným a soustavně organizovaným střídáním plodin tak vytváříme předpoklady pro maximální využití a pro racionální využívání minerálních hnojiv a chemických přípravků na ochranu rostlin. Osevní postup znamená konkrétní realizaci strukturální skladby plodin v zemědělském podniku, vytváří řad, základnu pro intenzifikaci a chemizaci rostlinné výroby a znamená pro zemědělský podnik totéž co technologický systém výroby v průmyslovém podniku.
Nedostatkem dosavadního velkovýrobního systému hospodaření byl jeho nepříznivý vliv na úrodnost půdy. Ta je ovlivňována především:
- fyzikálními vlastnostmi půdy, jako jsou její provzdušněnost, vododržnost, zpracovatelnost atd.;
- výživným stavem půdy, především pak obsahem humusu, kdy většina půdy v ČR patří ke středně až méně úrodným půdám s obsahem humusu 1,5 - 2 %;
- biologickou aktivitou půdy – mikroorganismy zajišťují rozklad rostlinných zbytků, uvolňují z půdy živiny a mají schopnost očišťovat půdu od choroboplodných zárodků;
- přítomností škodlivých činitelů, jako jsou choroby, škůdci a plevele;
- kontaminací půdy průmyslovými imisemi (imise, zčásti i hnojení způsobují okyselování půdy), reziduí (riziko pro mák, slunečnici a jiné) a dalšími cizorodými látkami, které při minimalizaci zpracování půdy zůstávají v povrchové vrstvě půdy, tj. v blízkosti osiva a kořenů kulturních rostlin.
Střídání plodin v osevních postupech lze v mnohých podnicích označit za chaotické s nepravidelným zařazováním zlepšujících plodin, organického hnojení, střídání mělce a hluboce kořenících rostlin, střídání ozimů a jařin aj.
Základním požadavkem českého zemědělství je hledat stále nové zdroje úspor a omezení nákladů na pěstování rostlin. Jednou z možností je použití minimalizačních a půdoochranných technologií. Proto je v posledních letech v zemědělských podnicích nahrazováno konvenční zpracování půdy založené na orbě pluhem a následné předseťové přípravě půdy, někdy i několikeré, novými technologiemi se sníženou hloubkou a intenzitou zpracování půdy. Část rostlinných zbytků, což je více než 30 %, je ponechána na povrchu půdy - potom mluvíme o půdoochranné technologii, nebo je zapravena těsně pod povrch půdy. Používání minimalizačních technologií umožňuje současný široký sortiment a vysoká technická úroveň strojů na zpracování půdy a setí, které jsou schopny kvalitně založit porosty zemědělských plodin i na různé půdě.
Uvádí se, že v roce 1990 plocha orné půdy obdělávaná minimalizačními systémy činila 44,8 milionu ha, v roce 1995 66 milionů ha a v roce 2000 více než 80 milionů ha. V České republice jsou používány různé varianty půdoochranných technologií na asi 520 000 ha.
Minimalizační technologie jsou spojovány s řadou pozitivních efektů ve vztahu k půdní úrodnosti a ochraně půdy. Při nerespektování základních požadavků střídání plodin a podmínek tzv. moderního zemědělství rovné pole, krátké strniště, rozptýlení posklizňových zbytků, pole bez vytrvalých plevelů a pole bez zelené hmoty se může projevit řada efektů, jako jsou větší výskyt chorob, škůdců a plevelů.
Je běžně známo, že při každé změně způsobu zpracování půdy dochází k narušení rovnováhy v půdě a k mírnému snížení výnosů, ale postupně dochází k vyrovnání. Z fytopatologického hlediska je nejdůležitější nalézt způsoby, jak bojovat proti přenosu chorob pat stébel v podmínkách velkého zastoupení obilnin a pěstování hlavně druhů náchylných na choroby pat stébel, tj. pšenice a ječmene. Zvýšené napadení obilnin půdními houbami je důsledkem zvýšeného ekonomického tlaku, který nutí zemědělce pěstovat obilniny v osevním postupu stále častěji po sobě.
Uvádí se, že to jsou i minimalizační technologie, které přispívají k rozvoji půdních patogenů přebývajících na organické hmotě zanechané ve vrchní vrstvě ornice. Kromě minimalizace zpracování půdy se na zvýšeném výskytu stéblolamu podílí zvýšené utužení půdy, její nevhodné fyzikální a chemické vlastnosti, způsob sklizně, rovnoměrnost rozptýlení a zapravení slámy, nedostatek organické hmoty, hlavně chlévského hnoje v půdě, zvýšené a nevyrovnané dávky minerálních hnojiv.
Nejškodlivějším původcem stéblolamu ozimé pšenice je houba Cercosporella herpotrichoides, která způsobuje pravý stéblolam, neboť rozrušuje pevnost pletiv na bázi stébel. Šíření houby, zejména deštěm, zprostředkují na krátkou vzdálenost několika metrů konidie. Ty se tvoří zejména na napadených zbytcích slámy za vlhkého počasí. Hlavním zdrojem infekce jsou zbytky rostlin prorostlé myceliem, na nichž houba přežívá i několik let. Nebezpečí rozšíření houby zvyšuje teplý a vlhký konec zimy a vlhký a chladný počátek jara.
Z hlediska ochrany proti stéblolamu je třeba vhodně střídat plodiny, snížit vysokou koncentraci obilnin a řadit plodiny mající vysoký antifytopatogenní potenciál půdy. Z předplodin omezují výskyt a škodlivost stéblolamu především luskoviny, okopaniny, olejniny (hlavně ozimá řepka) a z obilnin kukuřice a oves. Zdroje infekce výrazně omezí včasná, mělká a intenzivní podmítka. Podmítka urychluje vzejití plevelů výdrolu a rozklad slámy. Velký význam na přežití původců chorob má hloubka zapravení napadených zbytků. Na zbytcích zapravených do půdního profilu hlouběji mohou houby snáze přežívat. Výskyt choroby omezuje hnojení chlévským hnojem a racionální hnojení dusíkem.
Nedodržením správného střídání plodin se zvyšuje biologická únava půdy, mění se poměry v zastoupení jednotlivých mikroorganismů, zvyšuje se podíl fytopatogenních mikroorganismů a jejich agresivita a infekční tlak.
Houbové choroby se udržují nejen na posklizňových zbytcích, ale i v povrchové vrstvě ornice. Cílem základního zpracování půdy a předseťové přípravy musí být rychlé přímé zničení houbových patogenů v půdě, nebo takové zásahy v jejich prostředí, které je potlačí. Jednou z možností je mechanické rozrušení jejich mycelia a vyloučení tzv. zeleného mostu.
Zelený most „Green Bridge“ se vytváří přerůstáním nebo dlouhodobým pokrytím povrchu pole pleveli, výdrolem předplodiny anebo meziplodinou. Není-li taková obrostlá podmítka zlikvidována vůbec, nebo zlikvidována jen krátce před setím, je velká pravděpodobnost, že kořeny další plodiny budou napadeny houbovými chorobami, které nejlépe přežily. K přerušení zeleného mostu je nejvhodnější chemická podmítka s využitím účinné látky glyphosátu nebo sulphosátu. V případě, že se nevyskytují vytrvalé plevele typu pýru plazivého, nebo pcháče rolního, postačí dávky 1 l.ha-1. Na takto odumřelých rostlinách se potom nedrží choroby ani škůdci. Při chemické likvidaci podmítky je nutné – z hlediska přežívání hub na kořenech a mezi kořeny – dodržet časový odstup 14 dnů před setím. Při kratším termínu aplikace před setím se projeví pouze vizuální efekt na nadzemní části rostlin, ale kořenový systém je ještě živý.
Nebezpečí velkého množství posklizňových zbytků nedokonale rozptýlených po pozemku se projevuje zvláště v řádcích nebo pásech za sklízecí mlátičkou, kde posklizňové zbytky odebírají ke svému rozkladu mnoho živin z půdy a při jejich rozkladu vznikají inhibiční látky, které následnou plodinu poškozují.
Rozvoj chorob pat stébel lze snížit:
- omezit pěstování obilnin po sobě – to znamená pěstovat obilninu na stejném pozemku v odstupu nejméně dvou let;
- mělce a intenzivně zpracovávat povrch půdy, a tím narušovat mycelia v půdě;
- dobře rozdrtit a dokonale rozptýlit posklizňové zbytky, plevy a úhrabky po povrchu půdy;
- před setím zajistit, aby byl povrch půdy tmavý, tj. prohřátý po včasném provedení druhé podmítky mechanické, ale ještě lépe chemické;
- volit druh a odrůdu obilniny relativně odolné vůči chorobám pat stébel.
Zdravá rostlina se zdravými kořeny je prvním předpokladem vysokých a stálých výnosů.
Kromě agrotechnické kázně a preciznosti v pěstování plodin ovlivňuje úspěšnost minimalizace zpracování půdy i cílená regulace zaplevelení porostů a půdy. Bez preciznosti, technologické kázně a vnitřního přesvědčení pěstitele se minimalizační technologie stávají neefektivní. Před přechodem k minimálnímu zpracování půdy je důležité vytvořit co možná nejpříznivější podmínky i z hlediska plevelářského. Hlavní opatření pro regulaci plevelů v podmínkách minimalizace zpracování půdy jsou:
1. Pestrý osevní postup se střídáním ozimů a jařin.
2. Zlepšení stavu půdy nejen fyzikálních a chemických vlastností, ale i bohatého mikrobiálního života, kdy mikroorganismy zkracují a ničí životaschopnost semen plevelů.
3. Vhodné zpracování půdy z hlediska použitého nářadí, hloubky, doby zpracování a opakování jednotlivých zákroků.
4. Pravidelné a harmonické hnojení, které podporuje rozvoj kulturních rostlin a ne plevelů. Využití podkořenového přihnojování rostlin PPF pozitivně ovlivňuje růst hlouběji kořenících kulturních rostlin proti mělčeji kořenícím plevelům, a tím reguluje jejich početnost a hmotnost a dává šanci kulturním rostlinám uplatnit konkurenční schopnosti. PPF zajišťuje kromě jiného regulaci plevelů na počátku růstu porostů.
5. Setí – technika, termín, možnosti. Volba správné techniky pro setí je pro konečný úspěch limitující. Řádkové setí pomocí diskových secích botek na větší meziřádkovou vzdálenost je z plevelářského hlediska méně výhodné vzhledem k tomu, že se s půdou méně intenzivně pracuje. Kulturní rostliny se v řádku vzájemně tísní a konkurují. si. Široký meziřádkový prostor, dáme-li jim k tomu možnost, bohatě využívají plevele. Radličkové setí na široko do pásů 150 mm širokých zajišťuje kulturním rostlinám dostatek prostoru k rozvoji. Celý povrch pozemku je podříznut, tím jsou ničeny případné vzešlé plevele před setím. Následným uválením pneumatickým pěchem pouze zasetého pásu na široko je zajištěn předstih růstu kulturních rostlin před pleveli z neutuženého nakypřeného meziřádku. Vynecháním orby ušetříme cenný čas, který využijeme k včasnému setí se snížením výsevku a zajištěním optimálního vývoje porostu před nástupem zimy a prodloužení vegetační doby.
6. Zábrana zavlečení generativních a vegetativních orgánů na pozemek. Z tohoto pohledu jsou zvlášť nebezpečné okolní zaplevelené pozemky nebo pozemky bez zemědělského využití, kde je veliké nebezpečí anemochorního šíření diaspor, například pcháče rolního.
7. Hlavním opatřením pro regulaci plevelů v minimalizačních systémech hospodaření nebo při přechodu na ně je zvolit vhodnou předplodinu bez výskytu hlavně vytrvalých plevelů. Zde máme v případě zaplevelení jedinečnou možnost využít vysoce účinné předsklizňové aplikace herbicidů na bázi glyphosátu a sulfosátu podle druhu plevelů v průměrné dávce 3 l.ha-1.
8. Mělké zpracování s maximálním využitím mělké včasné a dobře ošetřované podmítky, dokonalá znalost plevelů a jejich biologie a správně volené herbicidy nezpůsobují zvýšený výskyt plevelů jednoletých i vytrvalých, a tím nevyžadují zvýšené náklady na regulaci plevelů. O tom svědčí již několikaleté hospodářské výsledky mnoha zemědělských podniků.
Minimalizaci se někdy připisuje i větší rozvoj škůdců, hlavně hrabošů a slimáčků. K opatřením, která vedou ke snížení výskytu počtu hrabošů, je především zabránit jim přístupu k potravě, tj. snížit sklizňové ztráty zrna, zajistit povrch bez zelené šťavnaté potravy a nevytvořit možnost úkrytu pod velkým množstvím slámy a ve vysokém strništi. Tím dáme možnost predátorům, hlavně dravcům, snížit výskyt hrabošů.
V posledních letech se noční můrou pěstitelů stále více stávají slimáčci a plzáci, kteří doslova během několika nocí jsou schopni zničit jinak slibné porosty. Přes den jsou ukryti mělce v půdě pod hroudami, kameny, v dutinách půdy a ve shlucích slámy. Ochrana proti slimáčkům, hlavně v řepce, je mimořádně obtížná. Mají noční aktivitu a nejvíce jako zloději škodí k ránu. Živí se na všech pěstovaných plodinách. Dávají přednost křehkým pletivům mladých rostlin. Rozmnožují se po celý rok, při mírné zimě dokonce i v zimě. Za rok mají až tři generace, žijí šest až osm měsíců. Reprodukční schopnost za vegetační období je vysoká až 10 000 jedinců. Výskyt slimáčků nelze přičítat jen technologii minimalizace. Kromě možnosti využití řady limacidů a insekticidů v prvopočátku výskytu je třeba využít možnosti prevence a mechanického boje proti slimákům, jako jsou dodržování zásad střídání plodin a sousedství pozemků, použití páleného vápna, neponechávání posklizňových zbytků na povrchu půdy a zajištění jejich rychlého rozkladu, nebo odstranění pomocí žížal, pečlivá předseťová příprava půdy, válení půdy a sběr kamenů.
Článek měl poukázat na význam vhodné struktury plodin a volby vhodného osevního postupu, to platí nejen pro minimalizaci. Novým zájemcům o používání technologií minimalizace poukázat na klady, ale i na to, čeho by se měli hlavně při přechodu na tuto technologii vyvarovat.
Doc. Ing. Jiří Stach, CSc.,
Jihočeská univerzita,
Zemědělská fakulta,
České Budějovice
