Na Východě - a přece jen na Západě, bohatá - ale ne nahromaděným zlatem či nerostnými surovinami, pokroková - avšak zejména schopností pružně reagovat na změny. Tak se může jevit Finsko jako země rozporů s dobrým koncem. Potvrzuje se, že tím posledním „dobrým rozhodnutím“ byl její vstup do Evropské unie.
Finsko je jednou ze tří zemí (kromě Švédska a Rakouska), které vstoupily do Evropské unie při jejím posledním rozšiřování v roce 1995. Mnoho desetiletí vlastních zkušeností a zejména blízkost nevyzpytatelného východního souseda – Ruska, učinili z postupu přistupování k Evropské unie přece jen poněkud jednoznačnější záležitost, než tomu bylo v případě Švédska. Proto vyznělo také referendum v roce 1994 bez zaváhání „pro“ (vstup).
Skutečnost, že vstupem tohoto severního souseda dostává novou dimenzi také společenství evropských států, oficiálně potvrdilo Finsko v roce 1999, kdy mu bylo poprvé v historii členství v patnáctce svěřeno půlroční předsednictví Unie. Více než kdo jiný totiž obohatilo evropskou politiku o prvek ochrany přírody a krajiny jako součásti hospodářské politiky.
Přestože na první pohled se může finská účast v celoevropském procesu sjednocování jevit jako „jednosměrná silnice“, vlastní zkušenosti Finska - a v tom je jeho význam „předskokana“ i pro současné kandidáty na vstup do Evropské unie - je spíše různorodá. Finsko jako parlamentní demokracie, která obsahovala až do nové Ústavy v roce 1990 výrazné prvky prezidentského systému, muselo najít účelný kompromis zejména v oblasti autonomní zahraniční, vojenské a hospodářské politiky. Všechny tyto prvky byly totiž po celá desetiletí podstatně ovlivňovány až fyzickou přítomností Ruska (resp. Sovětského svazu) na Východě.
Finské vlády proto musely provádět velice obezřetnou zahraniční politiku neutrality, která byla navíc významně kontrolována hospodářskou sounáležitostí s ruskou ekonomikou. V průměru až pětina finského zahraničního obchodu byla před rokem 1990 svázána se SSSR, pro něhož bylo zase Finsko jakýmsi „technologickým parkem“. Je jen pochopitelné, že zhroucení politického a ekonomického režimu na Východě dopadlo v první řadě na jeho partnery, ke kterým chtě-nechtě patřilo i Finsko. Hluboký ekonomický propad Finska na začátku devadesátých let byl proto daní za toto svým způsobem nucené sblížení. Ekonomické potíže následně způsobily „revoluci“ i v politice, kde letité sociální jistoty pod dohledem vládnoucích sociálně demokratických stran dohlédly na svoje dno a začalo se šetřit.
Tato situace se zčásti přenesla i za polovinu devadesátých let. Zejména vysoká míra nezaměstnanosti (nad 10 %) je jednou z nejkrutějších daní za novou orientaci obchodní politiky Finska. Na druhé straně se dostalo významné finské podpory pobaltským sousedům osamostatněným od Ruska, zejména Estonsku. Zde Finsko sehrálo skutečně pokrokovou a těžko doceněnou roli skutečného „staršího bratra“.
Budoucnost Finska je jednoznačně a nezpochybnitelně spjatá s Evropskou unií. A to přes hospodářské a politické potíže s tím spojené. Nelze pochybovat, že právě ujasněnost otázky, kde vlastně stojíme a co chceme, je základním předpokladem úspěšné evropské politiky, jejíž příkladem je právě Finsko.
-pm-
Celková rozloha (1997): 338 000 km2
Rozloha jako podíl z celkové rozlohy EU (1997): 10,6 %
Zemědělsky využívaná plocha z celkové rozlohy státu (1997): 6 %
Zalesněná plocha z celkové rozlohy státu (1997): 69 %
