Přistupovat k ochraně rostlin nelze ani v rámci podniku podle jediného klíče. Přístupy je nutné diferencovat. O intenzitě ochrany rostlin rozhoduje celá intenzita pěstování a výnosový potenciál plodiny, náchylnost odrůdy, očekávaná tržní hodnota produkce a další faktory. Na úvod semináře Aktuální problémy ochrany obilnin uspořádaného v závěru loňského roku Výzkumným ústavem rostlinné výroby takto shrnul zásady ochrany rostlin doc. RNDr. Ing. František Kocourek, CSc.
Jak doc. Kocourek objasnil, dle technologie a intenzity pěstování lze porosty rozdělit do čtyř skupin. Porostů se současnou intenzitou pěstování a ochrany by mělo ubývat a na místo nich by mělo vzrůst procento ploch s intenzivní výrobou, kde bude nutné i zvýšení intenzity chemické ochrany. Stoupnout by mělo i procento extenzivně obdělávaných ploch, kde naopak intenzita ochrany poklesne. Výměra porostů pěstovaných v systému biologického zemědělství by se podle odborníka významně měnit neměla. I v tomto systému však budou pěstitelé nuceni se ochraně rostlin více věnovat. Proto doc. Kocourek předpokládá nárůst spotřeby biologických preparátů.
Rozlišovat přístup k ochraně rostlin je třeba i dle pěstovaných odrůd. Pěstitelé by měli znát náchylnosti odrůd ke škodlivým činitelům i jejich další vlastnosti. Například u silně odnoživých odrůd je případné poškození některými škůdci možné kompenzovat zvýšeným hnojením či použitím regulátorů růstu. Při rozhodování o ochraně je důležitá i ranost odrůd. Například ošetření pšenice proti kohoutkům by mělo být preferováno u ranějších odrůd, neboť pozdnější mají delší časový prostor pro vlastní kompenzaci ztrát.
Za nejdůležitější klíč pro rozhodování o ochraně považuje doc. Kocourek především pěstební cíl. Maximalizovat intenzitu ochrany rostlin doporučil u plodin s vysokou tržní hodnotou, například u potravinářské pšenice, sladovnického ječmene či u osiv, u nichž jsou vysoké požadavky na kvalitu. Například poškození osivářských porostů některými škůdci, například mšicemi totiž kromě snížení HTS snižuje i tzv. energii klíčivosti. Ta může být jednou z příčin nerovnoměrného vzcházení porostů. U napadené pšenice dochází ke zhoršení potravinářské kvality, stejně jako u ječmene kvality sladovnické. V souvislosti s ochranou ozimé pšenice doc. Kocourek zmínil vrůstající potřebu ošetření proti přenašečům virových chorob, které v loňském roce způsobily významné hospodářské ztráty. Také proto o přenašečích viróz a samotných chorobách hovořilo na semináři několik dalších přednášejících.
U plodin s předem nejasnou tržní hodnotou, kam v posledních letech například patřila silážní kukuřice ponechaná na zrno, je doporučení ochrany velmi obtížné. Takové plochy by se měly co nejvíce omezovat. U plodin s nízkou tržní hodnotou, například krmných obilnin, byla doporučena stávající úroveň ochrany či její úplné vypuštění. Farmáři by zde měli tolerovat ztráty způsobené škodlivými činiteli vždy, když náklady na ochranu převýší ztráty působené škůdci a chorobami.
Doc. Kocourek se ve své přenášce věnoval kromě obecných doporučení především ochraně proti škůdcům. Pro její úspěšné zvládnutí je podle něj rozhodující dobře znát biologii škůdců a příznaky jejich poškození na plodinách, vědět proč, kdy a čím ošetřovat. Při rozhodování o aplikaci přípravků je podstatné dobře znát prahy ekonomické škodlivosti. Ty se mění v závislosti na ceně přípravků, nákladech na aplikaci, předpokládané ceně produktu či výnosovém potenciálu porostu.
V souvislosti s tím zmínil i zajímavý paradox pěstování obilnin. Například mírné poškození obilnin kohoutky nezpůsobuje ztráty, ale naopak zvýšení výnosu o 2 - 5 %, což je vyvoláno tzv. efektem hormese. V principu jde o zvýšení obranyschopnosti rostlin po mírném poškození, v jehož důsledku jsou ztráty kompenzovány a rostliny stimulovány k vyššímu výnosu. Při obilnaření však nejde o jediný paradox. Za něj doc. Kocourek považuje i to, že zvýšené použití pesticidů proti řadě škůdců a chorob zvyšuje kvalitu produktů. To u řady jiných plodin neplatí. Dalším paradoxem je i fakt, že se stále hovoří o nutnosti trvale udržitelného hospodaření a přitom narůstá procentuální zastoupení obilnin na zemědělské půdy, jehož důsledky jsou mnohdy v rozporu s tímto principem.
