Povrchová těžba uhlí vždy způsobí rozsáhlé změny krajiny. Tento stav je dobře známý ze severozápadních Čech. Zákonnou povinností důlních společností je následky těžební činnosti průběžně odstraňovat, krajinu obnovovat a vracet jí její původní funkce. Poté, co skončí těžba uhlí, začnou vznikat nové ekosystémy. Jde o to, zda spontánně, nebo za pomoci člověka.
Rozsáhlými rekultivacemi se zabývají Severočeské doly, a. s., Chomutov. U příležitosti desetiletého výročí svého vzniku vydala tato akciová společnost ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze, Unico Agric, propagační výpravnou publikaci Obnova krajiny na Bílinsku a Tušimicku, ve které je přeměna severozápadních Čech zachycena slovem a hlavně mistrným okem fotografů (doc. Ing. Jiřího Cibulky, DrSc., a Ing. Stanislava Štýse) v širokém záběru.
Cílem je nejen informovat o aktivitách Severočeských dolů, kterými zmírňují vliv současné i minulé těžby uhlí na životní prostředí, ale i pravdivě přiblížit kraj pod Krušnými horami. Trpká je krása severozápadních Čech – nezaměnitelně tvarované kopce Českého středohoří, města a městečka, mnoho vodních ploch, lesy a ovocné sady a proti tomu jámy velkolomů, siluety mohutných těžebních strojů, komíny a chladicí věže tepelných elektráren.
Uhlí je postupně vytěženo, stroje se přemisťují na nová místa a za nimi zůstává v první fázi měsíční krajina. Pokud by nezasáhl člověk, za mnoho let by přirozeným vývojem vzniklo většinou jen obtížně využitelné území. Nemusí tomu ovšem tak být. Severočeské doly přizvaly ke spolupráci Českou zemědělskou univerzitu v Praze. Tým odborníků se zabývá půdoznaleckým a biologickým průzkumem, včetně botanického složení společenstev a rostlinolékařského hlediska. Výsledkem by mělo být určení nejvhodnějšího způsobu budoucího využití krajiny a na základě toho postupu rekultivací.
Mohlo by se zdát, že v současnosti, kdy je zemědělské produkce spíše nadbytek, nemá rekultivační „výroba“ orné půdy žádné opodstatnění. To je ale příliš zjednodušený pohled. Polní kultury a ovocné sady musí být vedle lesů, vodních ploch, sídel a komunikací nedílnou součástí budoucí nové krajiny, která na místech povrchových dolů postupně vzniká.
V doslovu ke knize, která je podle mého názoru zdařilá a jedinečná už tím, že pohledy v ní zachycené nebude za pár let možné opakovat, se píše: „Základní energetickou surovinou pro Českou republiku je stále, a nutno počítat s tím, že bude i v budoucnu, uhlí. Moderní těžba uhlí velkolomovou technologií, jak je prováděna u nás i jinde ve světě, se však neobejde bez výrazných zásahů do ekologických systémů přírody. Snahou Severočeských dolů je rozsah těchto zásahů minimalizovat a všechna pro těžbu již nepotřebná území co nejdříve vrátit přírodě a lidem.“ Snad tomu tak skutečně bude …
