Toto staré známé pořekadlo představuje jeden z důležitých principů trvale udržitelného zemědělství. Častá kontrola porostů a včasné zachycení chorob, škůdců a plevelů jsou základním předpokladem správně načasovaného a tím i účinného zásahu. Tvrdí to prof. Ing. Jan Moudrý, CSc., ze Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, s kterým jsme si povídali o pěstování rostlin v ekologickém zemědělství.
Důrazná prevence je v ekologickém zemědělství nezastupitelná, v konvenčním hospodaření pak podle prof. Moudrého znamená obětovat mnohdy méně finančních prostředků na oltář chemických nadnárodních společností.
Stále zelená pole
V ekologickém zemědělství hrají důležitou roli leguminózy. Některé zahraniční údaje uvádějí, že zemědělský podnik zaměřený na produkci mléka by měl v systému trvale udržitelného zemědělství pěstovat dokonce 30 až 50 % leguminóz, převážně jetelotrav, maximální podíl obilovin by se měl pohybovat na úrovni 30 až 50 %, okopaniny by měl pěstovat na 5 až 15 % a meziplodiny na 20 až 50 % orné půdy. Požadavkem jsou tedy stále zelená pole. Klasický zemědělský podnik, který pěstuje tržní plodiny a má smíšený chov zvířat, má v systému trvale udržitelného zemědělství pěstovat 25 až 40 % leguminóz, což je v našich podmínkách čirou utopií a maximální zastoupení obilnin by nemělo překročit 60 %.
„Výhody jetelotrav jsou všeobecně známé,“ řekl týdeníku Zemědělec prof. Jan Moudrý. „Jsou významným statkovým krmivem, zdrojem predátorů i pastvy včel a hlízkovými bakteriemi fixují v půdě dusík. Jejich hustý kořenový systém dovede méně přístupné živiny přijímat z větší hloubky a využívat je, přitom nakypřuje půdu a zlepšuje její strukturu. Jetelotrávy vytvářejí humus a dostatek přirozených živin uvolněných z organické hmoty. Chrání před větrnou a vodní erozí a regulují plevele, neboť dobře zapojená jetelotráva využívá maximálně podzemní i nadzemní prostor. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jetelotrávy jsou ideální pro přechod na ekologický systém hospodaření, neboť řeší řadu problémů se živinami a regulují plevele nechemickou cestou. V tomto případě je třeba porosty sekat mnohem častěji než v konvenčním způsobu hospodaření. V trvale udržitelném zemědělství se začínají upřednostňovat i různé směsky, ať na krmení, zelené hnojení, či pouze k pokryvu půdy. Hledají se druhy, které se vzájemně doplňují, neboť synergický efekt často zvyšuje jejich výnosy.“
Široký osevní postup
Dalším principem ekologického zemědělství je široký osevní postup. Mnohostrannější pěstování rostlin zajišťuje vyšší úrodnost a lepší vazbu na hospodářská zvířata, kde často eliminuje potřebu kupovat drahé krmné směsi. „Dnes u nás existují zemědělské podniky, které pěstují tři ozimé plodiny za sebou – ozimou pšenici, řepku a další ozim, přitom řepka zaujímá třicet procent i více orné půdy,“ vysvětluje J. Moudrý. „Což je špatně. Čím je úrodnější oblast, tím je možné pěstovat více obilnin, v horších výrobních podmínkách by však neměly přesáhnout padesátiprocentní podíl. Mělo by klesat i zastoupení náročných plodin, jako jsou pšenice a ječmen, naopak zvyšovat by se měla výměra žita a ovsa, které lépe reagují na horší podmínky prostředí. V ekologickém zemědělství je důležitý výběr vhodných druhů a odrůd, které jsou méně zatěžovány škodlivými činiteli, tedy chorobami a škůdci a které mají lepší konkurenční schopnost vůči plevelům. Pokud vezmeme obiloviny, tak lepší konkurenční schopnost má žito než pšenice a také oves než ječmen.“
Při přechodu na trvale udržitelné zemědělství dochází až k 50% propadu výnosů. Co je však důležité, pšenice se v průměrných podmínkách vrátí na úroveň 75 % výnosu po přechodné době trvající zhruba jeden osevní postup. Za tutu dobu se ale žito vrátí na úroveň 80 až 90 % a brambory až na 100 % výnosů v konvenčním zemědělství. Některé plodiny jsou vhodnější a jiné zase méně vhodné pro ekologické zemědělství. Doposud se například tvrdilo, že řepka je pro ekologické zemědělství naprosto nevhodná, poslední výsledky již toto tvrzení částečně vyvracejí.
Plevele v ekologickém zemědělství
Plevele se považují za škodlivé činitele, neboť konkurují kulturním plodinám, ztěžují jejich pěstování a sklizeň, stejně jako následné zpracování půdy, přenášejí škůdce, vytvářejí příznivější mikroklima, kde se rychleji šíří hlavně listové choroby a způsobují neuznání osiva. „Plevele však mají i pozitivní vlastnosti,“ tvrdí prof. Moudrý. „Všeobecně lze říci, že význam plevelů spočívá ve zlepšené půdní struktuře, zastínění pozemku, zlepšení mechanického a biologického stavu půdy a v efektu smíšené kultury. Nezanedbatelné jsou i různé synergické efekty, kdy si plevel s kulturní plodinou nekonkurují, ale naopak se doplňují. Plevele jsou nejen regulovaným nosičem živin, ale mají také informační funkce. I bez půdních analýz praktik pozná, že například louka s velkým výskytem pryskyřníku je kyselá, a měla by se vápnit. Při přiměřeném výskytu může být i užitečný například ptačinec žabinec. Nepřeroste žádný porost, naopak velice dobře pokryje povrch půdy pod kulturními rostlinami a tím zabraňuje erozi i evaporaci, udržuje příznivé mikroklima pro hmyz a další predátory a když se rozloží, stává se výbornou konzervou živin v povrchové vrstvě ornice“
Hlavní příčinou rozšíření víceletých plevelů je jednoduchý osevní postup. Další příčinou je malý počet sečí u jetelovin a jetelotrav a omezené zpracování půdy, což je nevýhodou minimalizace, nebo nevhodně použité minimalizace. V neposlední řadě je to i chybějící konkurence ostatních rostlin, popřípadě jiných plevelů. Profesor Moudrý zmínil příklad pěstování pohanky ekologickým a klasickým způsobem. V prvním případě byla pohanka zaplevelená více, pokud jde o počet druhů plevelů, ale méně, pokud jde o celkovou hmotnost fytomasy plevelů. V ekologickém systému konkuroval jeden plevel druhému, takže se navzájem potlačovaly a celkový efekt zaplevelení byl menší.
U jednoletých plevelů, které potřebují dostatek živin v povrchové vrstvě ornice, spočívají největší problémy v tom, že máme relativně dobře zásobené půdy živinami. Jednoletým plevelům vyhovují i utužené pozemky, k jejich rozšíření pak přispívá kombajnová sklizeň, kdy se sklízí porosty v plné zralosti a semena plevelů se dostávají zpět do půdy. V konvenčním zemědělství se plevele postupně přizpůsobují herbicidům, jsou částečně rezistentní a jejich likvidace je stále složitější a ekonomicky náročnější.
Jde to i bez chemie
Nadměrné zařazení obilovin v osevním postupu má za následek především rozšíření svízele přítuly a ovsa hluchého, větší podíl ozimů pak s sebou přinesl i více přezimujích plevelů, jako jsou chundelka metlice, heřmánkovec přímořský, svízel přítula, pcháč oset či pýr plazivý. Intenzivní hnojení, zvláště kejdou, podpořilo šíření ruderálních plevelů – šťovíku, ježatky či merlíků. Naopak půdochranné technologie zpracování půdy se podílejí na zvýšeném zastoupení vytrvalých plevelů, zvláště pýru plazivého a pcháče osetu. Malé zastoupení jetelovin, respektive sečených či spásaných pícnin, je příčinou nárůstu plevelných druhů šířících se semeny.
Z hlediska prevence proti plevelům je důležitý pestrý osevní postup. Je všeobecně známo, že ozimy mají větší konkurenční schopnost než jařiny. Větší konkurenční schopnost má žito než pšenice či ječmen, brambory než mrkev a dříve sklízená kukuřice na siláž více omezí plevele i choroby než kukuřice na zrno. „Jestliže se objevuje více plevelů, které klíčí na podzim, pak je ideální sít jařinu, neboť již dva ozimy po sobě snižují možnost regulovat ozimé plevele,“ doporučuje prof. J. Moudrý. „Naopak tam, kde převažují jarní plevele, je vhodné zařadit do osevního postupu ozimou kulturní plodinu.“ K preventivním opatřením patří i vhodné zpracování půdy, zlepšení půdní struktury, například správně načasovaným vláčením, harmonické hnojení a setí. Velký preventivní význam mají samozřejmě jeteloviny, jetelotrávy a meziplodiny.
Racionální hnojení a zpracování půdy
„Nejen v systému trvale udržitelného zemědělství bychom se měli snažit o zvýšení přirozené úrodnosti půdy a zbytečně nedělat z polí hydroponii,“ říká závěrem prof. Jan Moudrý. „Svého času jsme bohužel k tomu spěli a nejdál k tomu došli v Nizozemsku, kde dnes už 98 procent spodních vod nelze vzhledem k vysokému obsahu nitrátů použít k pití, dokonce velkou část vodních zdrojů již není možné k tomuto využití ani efektivně obnovit.“
V ekologickém zemědělství se nepoužívají rychle rozpustná syntetická hnojiva, což je největší problém při regeneračním hnojení obilnin na jaře, kdy je třeba rychle dodat rostlinám dusík. Tato hnojiva se v ekologickém zemědělství nahrazují statkovými hnojivy, respektive dusíkem ze zaoraných luskovin nebo jetelovin. Při hnojení statkovými hnojivy je zásadou častější používání menších dávek hnojiv. Běžnou technologií je dokonce regenerační přihnojení na jaře jemně rozptýleným hnojem, kejdou nebo močůvkou, které se někdy označuje jako časné produkční přihnojování.
K zásadám ekologického zemědělství patří šetrné zpracování půdy. Půdoochranné technologie by se měly využívat tam, kde to půdní podmínky a druhy pěstovaných plodin, popřípadě jejich sledy, dovolí. Z hlediska půdního druhu je velice důležitý způsob zpracování a volba vhodné zemědělské techniky. Ideální je přiměřeně střídat orbu s minimalizací podle plodin či půdních podmínek. V ekologickém zemědělství se při zpracování půdy doporučuje i vyšší počet zákroků.
