O negativních vlivech zemědělství na životní prostředí informují média ve velkém. Ovšem o možnostech, díky nimž by se mohlo podařit skloubit intenzivní hospodaření a ochranu životního prostředí, už toho tolik psáno či řečeno nebývá. Přitom vědci stále pátrají po nových cestách k produkci potravin, ale bez negativních dopadů. Meziplodiny by mohly být jednou z nich.
Se stále novými metodikami na ochranu vody a vodních zdrojů je stále více farmářů, a to nejenom na americkém středozápadě, nuceno přistupovat k dalším opatřením proti ztrátám dusíku z půdy. Nejenom v USA se stále běžnějším způsobem stává pěstování meziplodin a dělené hnojení dusíkatými hnojivy. I když závěry nové práce vědců z University of Illinois ukazují, že tyto ochranné praktiky nemusí vždy a všude přinášet životnímu prostředí jen samé výhody.
Podle Giovaniho Preza-Fontes, který pracoval na studii v rámci své doktorandské práce v Department of Crop Sciences na University of Illinois a nyní působí na Purdue University, mívají vědci sklony k tomu, že sledují vždy jen jeden typ znečištění a ostatní jim může tak trochu unikat. Jejich studie byla jednou z prvních, která hodnotila koloběh dusíku holističtěji, tedy se zaměřením na komplexní systém.
Ochranné praktiky týkající se zlepšení kvality vody získaly v poslední době spoustu pozornosti, ale na druhou stranu je také důležité vědět, že by mohly nepříliš dobře ovlivnit emise oxidu dusného, jenž patří k důležitým skleníkovým plynům přispívajícím ke klimatické změně.
Když se půda na jaře a v létě zahřívá, mikroby začnou zpracovávat dusík, který je sice nezbytným prvkem pro růst rostlin, ale ne vždy je ho v půdě právě tolik, aby jej rostliny zvládly využít. Takový nadbytečný dusík půdní mikroorganismy metabolizují a mění jej v silný skleníkový plyn – oxid dusný, který je uvolňován do atmosféry, a to s účinností téměř 300krát vyšší, než tomu je u oxidu uhličitého.
Proto je potřeba dobře znát nároky pěstovaných rostlin v průběhu celého vegetačního období i zásoby v půdě a tomu přizpůsobit dodávky živin prostřednictvím organických či průmyslových hnojiv. Z toho důvodu již někteří severoameričtí farmáři ustoupili od podzimní aplikace dusíkatého hnojení a rozdělují potřebnou dávku dusíku do období časného jara a středu vegetačního období. Zastánci této metody tvrdí, že dělená aplikace je přesnější a dodává rostlinám takové množství dusíku, které v danou chvíli potřebují a spotřebují. Díky tomu jej zbývá méně v půdě, čímž také klesá riziko jeho vyplavování.
Z podobného důvodu přistupuje stále více farmářů k pěstování meziplodin, které po sklizni hlavních plodin „vytáhnou“ z půdy nadbytečný dusík, který by mohl způsobovat problémy s kvalitou vody či přispět k emisím skleníkových plynů.
Ale opravdu je to tak snadné a jednoznačné? Pomáhají meziplodiny vždy a všude omezovat emise? Protože se vědci o této problematice chtěli dozvědět více, tak Preza-Fontes, společně s odbornou asistentkou Laurou Christianson a Cameron Pittelkow, která je v současnosti na UC Davis, měřili emise oxidu dusného na kukuřičných polích během tří sezón. Napodobovali různé praktiky, které by měly mít ochrannou funkci. Testovali například předsezónní aplikaci celé dávky dusíkatého hnojiva, rozdělení dávky dusíku na dvě části s aplikací do porostu kukuřice na jaře a v růstové fázi V6 nebo V7, nebo využití rozdělené dávky dusíkatého hnojení v kombinaci s žitem jako meziplodinou. Nezapomněli ani na pokusný porost kukuřice bez přidaného dusíku.*
