Vzhledem ke změnám v systémech herbicidní ochrany, ke kterým dochází vlivem zákazů používání nevyhovujících látek a přechodu k nově registrovaným přípravkům, ale také z důvodu měnícího se klimatu a rozšiřování bezorebných technologií, je potřeba vyhodnocovat i rizika v důsledku reziduálního působení používaných herbicidů na následné plodiny.
Tématem se v Úrodě č. 8/2019 zabývají prof. Ing. Josef Soukup, CSc., a doc. Ing. Miroslav Jursík, PhD., z České zemědělské univerzity v Praze. Upozorňují, že v minulosti byla z tohoto pohledu v popředí zájmu hlavně ozimá řepka, ale riziko poškození hrozí i u mnoha dalších plodin z důvodu jejich citlivosti k reziduím určitých herbicidů a někdy jen krátkého časového odstupu v osevním postupu od předplodiny. Zvláště v případě nepříznivých půdních či povětrnostních podmínek a vysokých dávek herbicidu je třeba s možným škodlivým vlivem reziduí počítat i dva roky dopředu.
Herbicidy se oproti jiným přípravkům na ochranu rostlin většinou aplikují na počátku vegetace, v době, kdy ještě povrch půdy není zakryt listovím plodiny, a určitá (někdy i převážná) část účinné látky se dostává do půdy, část zasáhne rostliny (plevelné i kulturní) a část uniká do atmosféry. Účinná látka herbicidu pak ve všech složkách prostředí podléhá celé řadě procesů, které vedou k postupnému snižování jejího obsahu, tzv. disipaci. Tyto procesy se v souhrnu nazývají jako osud v prostředí (angl. environmental fate). Článek se podrobně zabývá procesy, které vedou k rozkladu pesticidů.*
