Olejniny
Z hlediska rozsahu množitelských ploch i praktického významu jsou u nás v pořadí podle objemu výroby nejdůležitější olejniny hořčice bílá, len setý a řepka ozimá. Podstatně menší význam zaujímají plochou i množstvím výroby osiv mák setý, řepka jarní a ředkev olejná. Zanedbatelné plochy zaznamenáváme u světlice barvířské a lničky seté. V ČR se v podstatě nemnoží slunečnice, jejíž osivo nyní prakticky jen hybridních odrůd je dováženo ze zahraničí.
Osivo olejnin, zejména prvních tří uváděných druhů, je významný a lukrativní artikl pro firmy, které se těmto komoditám věnují. Zvlášť pozoruhodnou pozici zaujímá vývoz osiv, včetně tzv. množení pro zahraničí, kde je na prvním místě hořčice s ročním objemem vývozu kolem 3700 tun (rok 1999). Z celkového počtu 1667 ISTA certifikátů vydaných v roce 1999 bylo na osivo hořčice vydáno 451, tj. 27 %.
Pokles množitelských ploch v posledních deseti letech není u olejnin tak výrazný jako u jiných druhů polních plodin. V číselném porovnání byl například loňský plošný rozsah množení u hořčice a řepky porovnatelný s rokem 1990, zatímco u většiny jiných druhů je na jedné polovině.
Rovněž obměna osiva, i když hluboce poklesla, nezaznamenává tak hluboký propad. Svoji roli zde ovšem sehrává vysoký objem vývozu, který do ukazatele využití uznaných osiv pro produkční plochy v ČR nelze započítávat, u řepky jde pak i o rostoucí podíl hybridních odrůd, u nichž je obměna osiva, resp. každoroční zásev originálním certifikovaným osivem, pěstitelskou nutností.
Nabídka a pestrost sortimentu je také u olejnin příkladem pozitivního obratu posledního desetiletí s dopadem na zlepšení úrovně semenářství i finální rostlinné produkce. Přestože u většiny druhů je vývoj odrůdové skladby z velké míry otázkou odrůd zahraničního původu, což platí v posledních letech hlavně pro řepku, slunečnici a další, ilustruje značný objem vývozu starších odrůd hořčice (například Zlata) i dobrý standard kultivarů domácí provenience.
Z pohledu semenářské kontroly se projevují některé obtíže nebo složitosti jak v porostech, tak v laboratorním hodnocení. S obrovským rozmachem produkčních ploch řepky a dalších „brasik“, u nichž je možné vzájemné sprášení, dochází k obtížím při výběru množitelských ploch pro dodržení předepsaných izolací. Obtížné dodržování osevních postupů má za následek kvetení rostlin pocházejících z výdrolu a z toho plynoucí zamítání porostů. S tím souvisí také podstatně složitější technologie u hybridních odrůd, včetně tzv. odrůd sdružených.
Přestože většina odrůd je oficiálně registrována (zapsána ve Státní odrůdové knize), jsou rozmnožovány pro zahraničí i odrůdy neregistrované, u nichž není znám původ. V laboratorní kontrole je vedle klasických metod zkoušení a hodnocení soustředěna pozornost mj. na ověřování obsahu kyseliny erukové a glukosinolátů u řepky. Jednoduché není ani určení odrůdové pravosti a čistoty, kde je zatím hlavní metodou hodnocení ve vegetačních zkouškách.
Přes tato různá úskalí patří olejniny k druhům, kterým by semenářská praxe měla věnovat mnohem větší pozornost. Nikoliv zbytečně byl například pro rok 2001 vyhlášen Ministerstvem zemědělství nový dotační titul k podpoře odběru certifikovaných osiv, který se vztahuje také na řepku. Pěstitel běžné produkce, který při minimální ploše 5 ha nakoupí uznané osivo řepky, bude finančně zajímavě zvýhodněn. Požadavky odběratelů produkce olejnin na čistotu a kvalitu výchozí suroviny jsou totiž nekompromisní a v souvislosti s konkurenční nabídkou zahraničních výrobků tukového průmyslu není pochyb o tom, že pěstování olejnin bez záruky odrůdové čistoty nemá perspektivu.
Ing. Miroslav Houba, CSc.,
Ústřední kontrolní a zkušební
ústav zemědělský, Brno,
Odbor osiv a sadby, Praha
