Čeští ovocnáři jsou ve srovnání s evropskými pěstiteli v nevýhodě. Musejí dodržovat přísné předpisy pro používání pesticidů, zejména delší ochranné lhůty. Na rozdílné podmínky doplácejí také naši pěstitelé integrované produkce, kteří dostávají v rámci agroenvironmentálních opatření na hektar výrazně nižší dotace než v původních členských zemích. Na otázky, jaké má české ovocnářství perspektivy, odpovídal Ing. Martin Ludvík, tajemník Ovocnářské unie ČR.
Proč ovocnáři vloni nevyužili zdroje vyčleněné na podporu výsadby a vyčerpali jen necelých 60 milionů korun z celkových 95 milionů?
V prvé řadě je to velká škoda. Je to ovšem důsledek horší ekonomické situace ovocnářů, která byla způsobena propadem farmářských cen u většiny ovocných druhů v posledních dvou letech. Jednoduše, někteří ovocnáři omezili investiční prostředky. Přesto tato podpora je významná, a díky ní se v roce 2005 podařilo i přes nedočerpání celé částky 95 milionů Kč vysázet 440 ha nových sadů. Obávám se, že by se bez této podpory obnova sadů téměř zastavila. Pro udržení konkurenceschopnosti našeho ovocnářství bude nezbytné zachovat tuto podporu i po roce 2007.
Jaké druhy ovoce by se měly v České republice pěstovat vzhledem k jejím přírodním a klimatickým předpokladům nebo konkurenceschopnosti na společném trhu?
Z hlediska klimatického jsou u nás podmínky vhodné pro pěstování téměř všech druhů ovoce mírného pásma. Příznivé jsou podmínky zejména pro barevné ovoce, tedy rybízy, třešně, višně. Bohužel, právě situace u rybízu je v posledních letech složitá, klesly ceny i zájem zpracovatelského průmyslu. Lepší situace je u višní, kde lze konkurenceschopnosti dosáhnout vysokým výnosem, mechanizovanou sklizní či vhodnou odrůdovou skladbou. Zájem je také o třešně. Nekonkurují si příliš v rámci Evropy, jelikož zrají postupně napříč Evropou. Dobrou ekonomiku lze u těchto druhů zajistit jen kvalitním marketingem, a to je úkol hlavně pro odbytové organizace. Naše republika je vhodná pro produkci jablek. Dobře uspějí však je ti, kteří dokáží vypěstovat kvalitní plody s výnosem kolem 40 tun z hektaru. Je také nezbytné rychleji reagovat na trendy v odrůdové skladbě. Z druhů, které se rychle rozvíjejí, je třeba připomenout hrušky a zejména švestky. Stáří a struktura těchto výsadeb je dobrá. Především v oblasti Moravy jsou tradiční meruňky a broskve. Sady těchto ovocných druhů ale stárnou a nedaří se je dostatečně rychle obnovovat.
Jak dlouho bude trvat, než se zlepší nynější nerovné podmínky tuzemských pěstitelů ve srovnání se zahraničními? Je reálné dosáhnout vytyčené hranice 400 eur na hektar?
Nerovné podmínky jsou v několika oblastech. Já uvedu dvě zásadní. Jednak je to hledisko bezpečnosti produkce. Česká republika má jedny z nejpřísnějších předpisů při používání pesticidů, zejména delší ochranné lhůty. S tím si naši ovocnáři již dokáží při pěstování poradit. Na náš trh ale přichází ovoce z okolních států, které se vyrábí na základě jejich norem, tedy s kratšími ochrannými lhůtami (například v Polsku). Obě produkce se sejdou na jednom pultě. Pokud by český ovocnář postupoval podle polských předpisů, dopustil by se trestného činu. Je to tristní příklad, se kterým žijeme dnes a denně. Podle našeho názoru by měl ten, který chce své zboží uvádět na domácí trh, postupovat už při pěstování podle našich norem.
Druhá oblast jsou nerovné podmínky při poskytování dotací v rámci agroenvironmentálních opatření. Mám na mysli podporu pěstitelům integrované produkce. V původních členských státech se tato podpora pohybuje kolem 500 eur na hektar a více. Naši ovocnáři mohou získat maximálně 135 eur na hektar. Považujeme to za nestejné podmínky a myslím, že stejně jako u přímých plateb je legitimní požadovat přibližně dvě třetiny úrovně dotací v EU–15, a to je asi 350 až 400 eur/ha. Snažíme se požadavky prosadit do programovacího období let 2007 až 2013. Jinak bude konkurenceschopnost českého ovocnářství ohrožena.
Jak by se dala zlepšit organizovanost pěstitelů ovoce a odbytových družstev?
Organizovanost u nás dosahuje téměř 40 procent, což je průměr EU–15. Přesto by našim cílem mělo být, aby se přes odbytové organizace prodávaly dvě třetiny produkce ovoce. K tomu máme dobrou strukturu, zejména velké ovocnářské podniky. Je jasné, že k úspěchu vede cesta přes koncentraci produkce a nejlépe prostřednictvím velkého distribučního centra, které by dávalo ovoce do jednotné podoby. Je otázkou, zda si naše ovocnářství takový rozsáhlý projekt může dovolit s ohledem na realizační ceny ovoce a možnou podporu z našich či evropských fondů.
