Zrušit biopaliva první generace – ano, nebo ne?

Jan Habart, Ph.D.

předseda CZ Biom – Českého sdružení pro biomasu, profesního spolku, který sdružuje více než dvě stě společností podnikajících v odvětví bioenergetiky a využití bioodpadů. Vysokoškolský pedagog na České zemědělské univerzitě v Praze

Biopaliva první generace jako je například etanol vyráběný z cukrové řepy nebo bionafta z řepky olejky mají stále svůj význam. Přispívají ke zvyšování podílu obnovitelných zdrojů v dopravě, kde nejsme tak úspěšní jako například ve výrobě elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů. Konvenční biopaliva již v současnosti nabízí reálnou alternativu k fosilním palivům dováženým do Česka a Evropské unie ze třetích zemí, kterou umíme uplatnit ve větším měřítku. Přimíchávání biopaliv zajistilo snižování emisí CO2 bez nutnosti upravovat existující spalovací motory.

Je rozumné stále investovat do zlepšování první generace biopaliv, protože i rozvoj dalších generací na zkušenostech s konvenčními biopalivy staví. Má smysl vyvíjet a přinášet do praxe i další technologie, jako jsou elektromobily poháněné elektřinou z obnovitelných zdrojů, vodíková auta, nebo využití vyčištěného bioplynu na kvalitu zemního plynu jako bioCNG v dopravě. Co však smysl nedává, je nejprve motivovat výrobce biopaliv a automobilisty k přechodu na biopaliva a následně v poločase měnit pravidla hry, aniž by bylo jasné, jak jinak řešit znečištěné ovzduší a negativní vliv dopravy na změnu klimatu.

Historie výroby biopaliv využívaných v dopravě sahá až k počátkům vývoje spalovacích motorů na přelomu 19. a 20. století a rozvoje automobilismu. Konvenční biopaliva hrála důležitou roli v 30. letech 20. století a také těsně před naším vstupem do Evropské unie jako forma vytváření odbytu pro zemědělskou produkci. Do širšího povědomí v novější historii se biopaliva dostala až s legislativou Evropské unie v oblasti využívání energie z obnovitelných zdrojů z roku 2009.

Biopaliva vyráběná ze zemědělských komodit zemědělcům do určité míry pomáhají, aby za svoji produkci dostali více peněz, než kdyby alternativa energetického využití neexistovala. Výroba etanolu z cukrové řepy v nedávné době napomohla renesanci pěstování a zpracování cukrové řepy. Sektor biopaliv přitom produkuje kromě vlastních paliv také vedlejší produkty, jako například krmiva pro hospodářská zvířata, což přispívá ke snižování podílu dovážených krmiv ze zahraničí, například geneticky modifikované sóji z Latinské Ameriky.

Veřejný obraz biopaliv byl negativně ovlivněn diskusemi ohledně udržitelnosti jejich výroby. Výroba biopaliv přitom podléhá takzvaným kritériím udržitelnosti, která vytváří právní rámec pro přísnou kontrolu ekologického přínosu biopaliv. Výrobci musí mezinárodním certifikačním agenturám doložit, že je celý cyklus produkce biopaliv z pohledu životního prostředí i z pohledu prosté energetické bilance výhodný.*

Ing. Martin Volf

ředitel Svazu pěstitelů a zpracovatelů olejnin, profesně se zabývá marketingem řepky a ostatních olejnin

Zemědělská produkce v Evropě je již velmi dlouho regulována. Nejprve proto, že Evropa nebyla soběstačná ve výrobě potravin, později se dotoval zpracovatelský průmysl, a když začaly být problémy s odbytem komodit, dotovala se půda uvedená do klidu. Z ekonomického podhledu dotovat nevýrobu je nesmysl. Program produkce biopaliv na zemědělské půdě nahradil nebo odstranil dotovanou půdu uvedenou do klidu a je asi jediným výrazně pozitivním krokem pro zemědělce v oblasti produkce a odbytu zemědělských komodit v Evropské unii.

Je třeba si uvědomit, že Evropská unie má vysokou nadprodukci obilovin, ročně je nutno vyvézt přibližně 28 mil. tun pšenice, což představuje 18–20 % produkce. V ostatních komoditách, pokud má Evropa vhodné podmínky, je soběstačná. Producenti nemají možnost pěstovat jiné komodity, které by měly zajištěný odbyt, evropské zemědělství se potýká s nedostatkem rentabilně pěstovaných plodin.

Je třeba si uvědomit, že se nejedná pouze o biopalivo jako takové, ale pěstování zemědělských plodin pro biopaliva má mnohem větší význam.

Do osevního postupu se dostal vyšší podíl zlepšujících plodin (řepka a cukrovka), zvyšuje se tak i produkce obilovin, které vyžadují zlepšující plodiny. Producentům se zvýšil počet tržních plodin a tím také tržby, zvýšila se jejich konkurenceschopnost. Řádově o 50 % se zvýšila produkce krmných šrotů pro živočišnou výrobu a snížila se tak potřeba dovozu sójových šrotů. Zlepšila se i bilance v produkci bílkovin, kde je Evropská unie dlouhodobě velmi deficitní. Bílkovina z řepkových šrotů vyrobených v Evropě není geneticky modifikována. S rozšířením výroby také souvisí zvýšení zaměstnanosti jak u zemědělců, tak ve zpracovatelském průmyslu. Jde samozřejmě o obnovitelný zdroj energie, na který budeme v budoucnu čím dál tím více odkázáni.

Pěstování biopaliv první generace v Evropské unii rozhodně není na úkor pěstování plodin pro konzumní účely, ani na úkor přírody, tedy mýcení lesů. Jiná situace je v Jižní Americe, Malajsii, Indonésii, kde zisky plynoucí z biopaliv ohrožují tamní deštné pralesy a tím klima na celé planetě. Zakázat pěstování biopaliv první generace v Evropské unii by však tuto situaci nevyřešilo. Ani biopaliva druhé generace nekonkurují v produkční oblasti biopalivům první generace, takže by měla biopaliva první a druhé generace na trhu fungovat společně. Navíc technologie pro výrobu biopaliv druhé generace v současné době sice existují, jsou však zatím velmi drahé, nedostatečně spolehlivé a jejich výrobní proces se nemusí vůbec týkat zemědělců či zemědělských subjektů.

Zákaz pěstování biopaliv první generace by byl krokem zpět, došlo by ke zhoršení kvality osevního postupu, snížení produkce bílkovinných krmiv a zvýšení nutnosti dovozu 7–8 mil. tun sójových GMO šrotů do Evropské unie. Došlo by ke snížení konkurenceschopnosti evropského zemědělství a zvýšení závislosti na dotacích. V Evropské unii by se sice uvolnilo několik miliónů hektarů orné půdy, ale obilí bychom na nich pěstovat nemohli, protože již dnes jej Evropská unie produkuje více, než je schopna sama spotřebovat.

Z těchto důvodů se domnívám, že pěstování biopaliv první generace by mělo být v Evropské unii zachováno v současném rozsahu a postupně by měl růst i podíl biopaliv druhé generace, protože z hlediska půdy si nekonkurují.*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *