Využití dočasných travních porostů na půdě uložené do klidu

Podmínky zemědělského hospodaření u nás vedou v mnoha případech k ponechání pozemků ladem. Dochází ke snižování půdní úrodnosti, zaplevelování polí s následným šířením diaspor plevelů do okolní kulturní krajiny a díky nekompletnímu pokryvu půdy ke zvýšené erozi zejména na svažitých pozemcích, jež jsou často prvními, které zemědělec opouští. K největšímu útlumu dochází ve většině případů v podhorských oblastech.

Při změně pohledů na zemědělství, které má důležité mimoprodukční funkce, je tato situace paradoxní. Podhorské a horské oblasti patří k velmi cenným územím. Jejich význam spočívá především v ochraně hydrosféry. Zemědělci tam často musí respektovat omezení při hnojení a používání chemických přípravků, a proto nejsou schopni konkurovat těm, kteří hospodaří ve vysoce produkčních oblastech naší republiky.
Dochází tak k ústupu hospodaření z těchto oblastí a ztrátě mnoha pracovních míst. Někteří autoři uvádějí až 500 tisíc ha orné půdy, kde přichází v úvahu některý z útlumových programů. Do jaké míry se tyto programy uplatní v praxi, bude závislé na jejich ekonomické efektivitě a na poskytnutých státních dotacích. S tímto problémem v zemědělství se nepotýkáme jenom my. Nadvýroba potravin a zejména vysoká produkce obilovin nutí také okolní státy k hledání nových směrů zemědělské výroby zaváděním útlumových programů.
Je proto třeba hledat vhodné způsoby hospodaření na těchto pozemcích. Z hlediska již zmíněné ochrany půdy a jakosti vody, podpoření retence vody v krajině, zabránění zaplevelení atd. se jako nejvhodnější jeví převedení polí do dočasných travních porostů. Výhledově by tato půda mohla být navrácena zpět do zemědělské výroby bez velkých rizik a nákladů. Travní porosty mají proti kultivované orné půdě vyšší retenční schopnost pro vodu a také svým hustým, zapojeným porostem schopnost využít dusičnanů, a tak chránit půdu před jejich vyplavováním do podzemních vod.
Problém nastává ve chvíli, kdy si položíme otázku: co s vyprodukovanou hmotou? Po značných poklesech stavu skotu od roku 1989 je tento fakt více než na místě. Trend výzkumu po roce 1990 naznačoval hledání vhodných metod dlouhodobého uložení do klidu pomocí méně výnosných kultur trav a jetelovin. Předpokládalo se tyto porosty jednou ročně sklízet za cenu co nejmenších nákladů. V úvahu připadalo i mulčování porostů s ponecháním hmoty na pokose.
Touto problematikou se naše katedra zabývá již delší dobu. Na pokusných parcelách České zemědělské univerzity v Praze – Suchdole byl již v roce 1996 založen pokus s kulturami trav, jetelovin, který byl v roce 1997 rozšířen o jetelovinotravní směsi. Porosty jsou sklízeny během roku čtyřmi způsoby (třikrát seč, dvakrát mulč, jednou seč a jednou mulč na konci vegetace). Od počátku založení nebyly porosty hnojeny. Z výsledků vyplývá, že použité druhy trav, jetelovin a způsob sklizně významně ovlivňují botanické složení, zaplevelení a úniky dusičnanů do spodních vod. Jetelovinotrávy a zejména trávy jsou vhodné pro dlouhodobé uložení půdy do klidu na pět až šest let. Pod travami byly v lyzimetrických vodách naměřeny nejmenší hodnoty vyplaveného dusíku. Porosty jsou lépe zapojené i v zimním období a zabraňují zaplevelení. Nejvíce dusíku se vyplavuje z půdy pod porosty jetelovin, které mají navíc menší pokryvnost v mimovegetačním období, takže půdu hůře chrání před erozí. Při předpokládaném převedení půdy zpět do tržní produkce je nutné komplexně sledovat faktory ovlivňující půdní podmínky pro následné plodiny.
V současném zemědělství ovšem přicházejí v úvahu spíše krátkodobá (na dva až tři roky) vyjmutí orné půdy z intenzivní potravinářské produkce. V roce 2000 jsme proto pokus rozšířili o pozemek osetý jílky. Byly vysety tři odrůdy jílku mnohokvětého Lolium multiflorum var. italicum Prolog a Lolita a jednoletá forma var. westerwoldicum. Jivet. Jde o trávy jednoleté, často u var. italicum v závislosti na podmínkách až dvou i víceleté. U varianty dvakrát mulčované a variant sklízených jednou na konci vegetace lze očekávat větší vytrvalost porostů způsobenou rostlinami vzešlými ze samovysemenění.
Mulčování ovlivňuje vláhový a živinový režim v půdě, ovlivňuje její teplotu stíněním povrchu půdy, omezuje výpar, a to zejména po sklizni, kdy povrch půdy zůstává odkryt. Proto jsme do pokusu v roce 2000 zabudovali půdní teploměry, ze kterých odečítáme teplotu půdy v hloubce 5 cm. Budeme sledovat rozklad mulče na jednotlivých parcelkách, klíčení a vzcházení obilek jílků z výdrolu i v mulči, postupující zaplevelování v následných letech a mikrobiologické charakteristiky půdy (proteolytické, celulolytické testy).
Jílky byly pro tento experiment vybrány záměrně. Je to tráva s poměrně jednoduchou výrobou levného osiva, proti ostatním druhům se lépe vysévá, dobře klíčí, má rychlý vývin po zasetí a dobře zapojuje porost. Jílek mnohokvětý a jednoletý, ačkoli není rostlinou vytrvalou, může setrvat na stanovišti dva, ale i více let vhledem k případnému samovysemenění z obilek propadlých do porostu, a to zejména u mulčovaných variant. Bude tak schopen plnit funkci dočasného pokryvu pozemku za předpokladu co nejnižších nákladů spojených s jeho obhospodařováním.
Biomasa je však rovněž určitou rezervou energie. Hovoří se o obnovitelných přírodních zdrojích, které budou do budoucna krýt část její celkové spotřeby. Energetický potenciál některých plodin je vysoký. Při produkci 12 t.ha-1 sušiny a více je výroba této biomasy i za současné situace ekonomicky efektivní. Takových výnosů jsou v určitých podmínkách schopny také trávy a jeteloviny. Jílky při dobré zásobě živin poskytují i velmi vysoké stabilní výnosy. Budeme se proto intenzivně zabývat využitím vyprodukované biomasy pro spalování.
V prvním roce našeho pokusu je narůstání biomasy jílků velmi intenzivní. Dynamika nárůstu hmoty v jarním období je znázorněna v grafu. Již v první seči třikrát sečeného porostu, která byla provedena 23. 5., dosáhly výnosy sušiny okolo 10 t.ha-1. Jelikož jsou tyto odrůdy jílků rané, v jarním období rychle obrůstají a zapojují porost, nedošlo ani k výraznému zaplevelení zvláště jednoletými časně jarními druhy plevelů. Ojediněle se vyskytovaly mák polní Papaver rhoeas v počtu čtyři kusy na 10 m2 a locika kompasová Lactuca serriola v počtu jedna na 10 m2.
V dalších letech budeme nadále sledovat klíčení a vzcházení obilek jílků propadlých do porostu a jeho přirozené zapojování, které tak zabrání jejich zaplevelení. Nadále budeme zjišťovat výnosy vyprodukované hmoty a prověříme její využití k energetickým účelům.
Práce vzniká za podpory výzkumného záměru MSM 41210-0004 a je součástí interního grantu číslo 237/10/45901/0.

Ing. Jakub Urbanec,
Doc. Ing. Jaromír Śantruček, CSc.,
Ing. Miluše Svobodová, CSc.,
Česká zemědělská univerzita v Praze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *