Výnosová schopnost cukrovky

Cukrová řepa představuje v mírném pásmu jednu z nejvýkonnějších plodin z bioenergetického hlediska. Využití jejího genofondu je v praxi ČR stále poměrně nízké - 45 až 60 % v průběhu let 1980 - 1996 (Pulkrábek a kol. 1998). Od roku 1996 do současnosti (rok 2000) zjišťujeme určité trvalé zlepšování, a to jak ve stoupajících výnosech bulev, tak i cukernatosti, výnosu polarizačního i bílého cukru (tabulka1). To jsou, stručně řečeno, základní předpoklady pro intenzifikaci jejího pěstování.

Současný stav českého řepařství vykazuje stoupající trend průměrných výnosů (rok 2000 47,45 t.ha-1 i zlepšující se jakosti cukrovky (17,66 % digesce). Historicky nejvyšší byl v tom roce i výnos bílého cukru – 7,08 t.ha-1. Zároveň však stále přetrvávají značné rozdíly mezi pěstiteli, kdy nejlepší pěstitelé dosahují výnosů 55 – 60 t.ha-1, jiní i pod 40 t.ha-1. Je tedy zřejmé, že naše řepařství má ještě rezervy pro růst výnosů i rentability pěstování cukrovky.
Z praktického hlediska hodnotíme úroveň agrotechniky cukrovky podle výnosových prvků, tj. počtu jedinců na hektaru, průměrné hmotnosti bulvy a její cukernatosti před sklizní. Hlavní předpoklad, tj. optimální počet rostlin na ploše, je dán jednak využíváním kvalitního osiva (s klíčivostí nad 93 %) výkonných odrůd a jednak zlepšenou základní a předseťovou přípravou půdy, kdy je dosahováno polní vzcházivosti nad 75 – 80 % i více. Pro dosažení vysoké polní vzcházivosti je nutný i výběr pozemku po vhodné předplodině (obilnině) se zřetelem na předchozí herbicidy na bázi sulfonových kyselin brzdící vzcházivost řepy. Důležité je rovněž včasné zapravení dusíkatých hnojiv s odstupem před setím. Při dosahovaném počtu rostlin 90 – 100 tisíc na 1 ha zůstává tedy další možností ke zvýšení výnosu zvyšování průměrné hmotnosti bulev při udržení (nebo zlepšení) jejich technologické jakosti.
Tvorba výnosu cukrové řepy probíhá prakticky od vzejití do sklizně. Z teoretického pohledu ji můžeme definovat rovnicí C = NAR x LAI, kde LAI představuje pokryvnost listoví, NAR přírůstek vztažený na jednotku asimilační plochy, C denní přírůstek sušiny na jednotku plochy půdy (produktivita porostu). Optimální průběh pokryvnosti listoví (LAI) představuje křivka, kdy se po vzejití rostlin a vytvoření čtyř až pěti párů listů pokryvnost listoví rychle zvyšuje tak, že dosáhne maximálních hodnot na konci června až počátkem července. V září se tvorba listů za normálního počasí zpomaluje, starší listy postupně odumírají, pokryvnost listoví klesá. V opačném případě, při nadměrné listové ploše a snižující se úrovní slunečního záření před sklizní převládá u spodních nejstarších listů dýchání nad asimilací a dochází k poklesu cukernatosti, někdy i výnosu. Současné geneticky jednoklíčkové odrůdy mají proti starším odrůdám nižší optimum LAI – 3,5 až 5, lépe využívají slunečního záření a umožňují vyšší zahuštění porostu v rozmezí 90 – 100 tisíc rostlin na hektar v pravidelném sponu.
V grafu jsou znázorněny rozdíly mezi tvorbou listové plochy v závislosti na ročníku – počasí ve čtyřech po sobě jdoucích letech. Za optimální průběh pokryvnosti listoví (LAI) lze ze sledovaných údajů označit rok 1978, popřípadě 1979. Opakem byl rok 1976, kdy velký deficit srážek od června do poloviny srpna negativně působil na tvorbu listů. Listová plocha v tom roce pak začala rychle narůstat po srážkách koncem srpna a v září na úkor tvorby bulev.
Čistý výkon asimilace (NAR) cukrové řepy závisí jednak na průběhu počasí (srážky, teplota, sluneční záření), jednak na úrovni agrotechniky. Úroveň či výše čistého výkonu asimilace závisí na poměru mezi primárním výkonem fotosyntézy a intenzitou dýchání (množstvím prodýchané sušiny). Záleží rovněž na rychlosti transportu asimilátů (cukrů) z listů do bulvy, pokud se tato snižuje cukry se hromadí v listech a fotosyntéza se zpomaluje až zastavuje. Průběh fotosyntézy pěstitel ovlivňuje už volbou pozemku (na těžké půdě trpí řepa nedostatkem vzduchu, zpomaluje se transport asimilátů do bulvy), vyrovnanou výživou NPK (v současnosti se začíná na mnoha místech projevovat nedostatek fosforu, hořčíku, vápníku). Příznivě působí i obsah organických látek v půdě, kdy při vyšší mikrobiální činnosti půdy se tvoří více půdního CO2, uvolňovaného do porostu.
Základním předpokladem intenzivního pěstování cukrovky je včasné založení porostu s optimálním počtem rostlin na hektaru (v rozmezí 90 až 100 tisíc jedinců), rovnoměrně rozmístěných, bez větší mezerovitosti v řádku (do 3 – 5 %) a bez shluků. Vlastní produktivitu, kromě počasí, ovlivňuje velikost a doba trvání listové plochy (délka vegetační doby, včasné setí), intenzita fotosyntézy a dýchání, rychlost transportu asimilátů z listů do bulev. Podle výsledků pokusů i poznatků praxe asimilace a tedy tvorba výnosu cukrovky nejlépe probíhá při teplotách kolem 20 0C, relativní vzdušné vlhkosti 80 – 85 % a půdní vlhkosti (MVK) 60 – 80 %. Teploty nad 30 0C nadměrně zvyšují intenzitu dýchání a čistý výkon fotosyntézy klesá. Nedostatek vláhy (pod 40 – 50 % MVK) má především při vysokých teplotách za následek uzavírání průduchů, snížení příjmu CO2 a pokles asimilace. Finální produkce – úroda, jako součinitel čistého výkonu asimilace a integrální listové plochy, je dána i délkou vegetace, tj. skutečným trváním a výkonem listů po nejdelší možnou dobu.
Zásady současné agrotechniky cukrové řepy byly již mnohokrát publikovány a jsou praxí v naprosté většině případů využívány. Pro ilustraci uvádíme v tabulce některé faktory, které ovlivňují výnos bulev a cukernatost počínaje výběrem pozemku a přípravou půdy k založení porostu (z pokusů a rozborů ŘI Semčice a ČZU).
Cukrovka dává nejlepší výsledky na pozemcích s půdní reakcí blížící se neutrální reakci. To jen podtrhuje význam vápnění k předplodinám v rámci osevního postupu. Nejlepší výsledky ve výnosu bulev a cukru byly zjištěny na střední půdě, s optimálním vláhovým a vodním režimem, kde probíhá asimilace bez velkých výkyvů.
Vlastní podzimní a jarní příprava půdy ovlivňuje nejen vzcházivost rostlin, ale následně tvorbu výnosu a jakost. Termín orby nelze zvažovat dogmaticky, včasná orba je většinou provedena za příznivé zralosti půdy, což umožní jednoduchou jarní přípravu šetřící půdní vláhu. Včasné založení porostu je základním předpokladem pro využití delší vegetační doby, což se projeví podstatně větším výnosem bulev a cukru. Rovněž optimální počet rostlin na hektaru je zárukou vyššího výnosu i kvality cukrovky.
Výživa a hnojení cukrovky představuje složitou kapitolu, kde výnos a kvalitu sklizně ovlivňují jak zásoba živin v půdě, dávky statkových hnojiv, dávky průmyslových hnojiv, průběh počasí, délka vegetační doby atd. Lze pouze konstatovat, že optimální dávka dusíku v průmyslových hnojivech se pohybuje v rozpětí 50 – 120 kg.ha-1 v závislosti na uvedených podmínkách. Pro stanovení konkrétní dávky je tedy nutné znát stav půdy a porostu. Podobně je tomu v ochraně cukrovky (což představuje rozsáhlou samostatnou kapitolu), která v současnosti a pro budoucnost nabývá na stále větším významu. Vyrovnané porosty pak umožňují využití růstových stimulátorů. To přináší efekt ve výnosu i jakosti řepy.
Cukrovka nemá autoregulační schopnost jako obilniny a většinu chyb agrotechniky již ve vzešlém porostu nelze napravit. Výnos (tvorba bulvy a cukru) je ovlivněn celou řadou agrotechnických opatření (zásahů), které mají různou váhu (tabulka 3). Zásady optimální agrotechniky cukrovky lze velmi zjednodušeně charakterizovat jako výběr vhodného pozemku, včasné založení porostu s optimálním počtem jedinců, zabezpečení vyrovnané výživy, cílená integrální ochrana rostlin a sklizeň s minimem ztrát. Nejlepší pěstitelé tyto zásady, zde velmi zjednodušeně uvedené, dodržují. Podle našich zjištění i v tzv. nepříznivých letech dosahují nadprůměrných výnosů v rámci ročníku. Lze u nich zaznamenat i menší kolísání výnosů vlivem počasí, kde řada našich i zahraničních autorů udává rozpětí 20 – 30 %.

Prof. Ing. Josef Šroller, CSc., prof. Ing. Josef Pulkrábek, CSc.,
Česká zemědělská univerzita v Praze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *